Zvlčet
Nad ránem v poli vlčí máky
Ďáblovo rudé sémě
Plevel zatracený
Zavržený
Nádherný
Sprostý a zvrhlý
V sešikovaném obilí
Určeném na chleba Páně
Nad ránem v poli vlčí máky
Ďáblovo rudé sémě
Plevel zatracený
Zavržený
Nádherný
Sprostý a zvrhlý
V sešikovaném obilí
Určeném na chleba Páně
Gábina, moje nová kolegyně, byla jen o rok starší a bydlela ve stejném domě jako já.
Měla jsem s manželem dobrý vztah, jen děti jsme, bohužel, neměli, a tak ani nevadilo, že Gábina se u nás často zastavovala – na kafé, na večeři, na partičku karet, nebo přinesla krabici chlebíčků, které nadělala a neměl je kdo sníst…
Jednou navařila plný hrnec svíčkové. Tu uměla snad nejlépe na světě a pozvala nás. Po večeři jsme otevřeli lahvinku, poseděli do půlnoci, než se ozval můj žlučník.
„Co sex, pane doktore?“ zeptal se Tonda a zahleděl se doktorovi přímo do očí.
„Samozřejmě, že ne s vámi,“ dodal rychle, když uviděl rozpaky a ruměnec v mladé tváři.
„Vás nezajímá, co s vámi bude?“ podivil se doktor. „Zatím se každý člověk po úraze páteře zajímal o to, co a jak dál. Bude ještě někdy chodit? A co bude, když ne? Co bude dělat? Propustí ho z práce? Opustí ho manželka? Vás to nezajímá?“
Tohoto muže na invalidním vozíku lékař nechápal. Musí se přece na to ptát! Každý se ptá, i on musí!
Olga se zahleděla na mladou dívku vedle. Na její krásně tvarované tělo – super štíhlý pas, malý kulatý zadeček, pevná ňadra, poté se zahleděla na její krásně rovné nohy. Tiše si vzdychla. Zahleděla se na svoje nožičky, které vypadaly spíš jako hůlčičky a do očí se jí začaly tlačit slzy. Rychle otočila svůj invalidní vozík a odjížděla pryč z přednáškové místnosti.
„Kam ten spěch?“ Ozvalo se těsně před ní. Prudce zabrzdila.
„Pardon,“ řekla tiše, aniž by zvedla hlavu. „Omlouvám se.“ Chtěla muže, kterého málem srazila, rychle objet a zmizet.
„Vy pláčete.“ Jemně ji chytil za bradu a nazvedl hlavu. „Tak krásná žena… kdo vám ublížil? Řekněte mi to a já mu naplácám. Ubližovat vám – to by mělo být trestné.“
Musela se i přes slzy v očích usmát.
Magda otevřela dveře bytu a málem se přerazila o dva velké kufry. Tiše zanadávala.
„Zbyňku, to jsou tvoje?“ Zahalekala na syna.
„Jo,“ přikývl.
„Už zase někam jedeš?“ Podívala se na kufry. „A vypadá to, že na dlouho.“
„Přijde na to,“ odpověděl neurčito.
„Na co?“ Zarazila se Magda. „To je teda blbá odpověď.“ Vzdychla si.
„Tati, co to znamená, když jde na chlapa jaro?“
Vlado sebou trhnul. Celé roky se bál, kdy to přijde a on bude muset synovi odpovídat, vysvětlovat a mluvit s ním o otázkách lásky, seznamování, namlouvání a nedej Bůh i sexu. Už dávno o tom se ženou mluvili. Trvala na tom, že synovi to musí vysvětlovat otec. A úplně všechno.
„Přece nechceš, abych mu já, jako žena, vysvětlovala erekci a plození dětí.“ Říkala mu.
„Ty máš ale blbé nápady,“ bránil se Vlado. „Kluk je na vozíku.“
„No a? Jen počkej!“
Nad ránem v poli vlčí máky
Ďáblovo rudé sémě
Plevel zatracený
Zavržený
Nádherný
Sprostý a zvrhlý
V sešikovaném obilí
Určeném na chleba Páně
Gábina, moje nová kolegyně, byla jen o rok starší a bydlela ve stejném domě jako já.
Měla jsem s manželem dobrý vztah, jen děti jsme, bohužel, neměli, a tak ani nevadilo, že Gábina se u nás často zastavovala – na kafé, na večeři, na partičku karet, nebo přinesla krabici chlebíčků, které nadělala a neměl je kdo sníst…
Jednou navařila plný hrnec svíčkové. Tu uměla snad nejlépe na světě a pozvala nás. Po večeři jsme otevřeli lahvinku, poseděli do půlnoci, než se ozval můj žlučník.
„Co sex, pane doktore?“ zeptal se Tonda a zahleděl se doktorovi přímo do očí.
„Samozřejmě, že ne s vámi,“ dodal rychle, když uviděl rozpaky a ruměnec v mladé tváři.
„Vás nezajímá, co s vámi bude?“ podivil se doktor. „Zatím se každý člověk po úraze páteře zajímal o to, co a jak dál. Bude ještě někdy chodit? A co bude, když ne? Co bude dělat? Propustí ho z práce? Opustí ho manželka? Vás to nezajímá?“
Tohoto muže na invalidním vozíku lékař nechápal. Musí se přece na to ptát! Každý se ptá, i on musí!
Olga se zahleděla na mladou dívku vedle. Na její krásně tvarované tělo – super štíhlý pas, malý kulatý zadeček, pevná ňadra, poté se zahleděla na její krásně rovné nohy. Tiše si vzdychla. Zahleděla se na svoje nožičky, které vypadaly spíš jako hůlčičky a do očí se jí začaly tlačit slzy. Rychle otočila svůj invalidní vozík a odjížděla pryč z přednáškové místnosti.
„Kam ten spěch?“ Ozvalo se těsně před ní. Prudce zabrzdila.
„Pardon,“ řekla tiše, aniž by zvedla hlavu. „Omlouvám se.“ Chtěla muže, kterého málem srazila, rychle objet a zmizet.
„Vy pláčete.“ Jemně ji chytil za bradu a nazvedl hlavu. „Tak krásná žena… kdo vám ublížil? Řekněte mi to a já mu naplácám. Ubližovat vám – to by mělo být trestné.“
Musela se i přes slzy v očích usmát.
Magda otevřela dveře bytu a málem se přerazila o dva velké kufry. Tiše zanadávala.
„Zbyňku, to jsou tvoje?“ Zahalekala na syna.
„Jo,“ přikývl.
„Už zase někam jedeš?“ Podívala se na kufry. „A vypadá to, že na dlouho.“
„Přijde na to,“ odpověděl neurčito.
„Na co?“ Zarazila se Magda. „To je teda blbá odpověď.“ Vzdychla si.
„Tati, co to znamená, když jde na chlapa jaro?“
Vlado sebou trhnul. Celé roky se bál, kdy to přijde a on bude muset synovi odpovídat, vysvětlovat a mluvit s ním o otázkách lásky, seznamování, namlouvání a nedej Bůh i sexu. Už dávno o tom se ženou mluvili. Trvala na tom, že synovi to musí vysvětlovat otec. A úplně všechno.
„Přece nechceš, abych mu já, jako žena, vysvětlovala erekci a plození dětí.“ Říkala mu.
„Ty máš ale blbé nápady,“ bránil se Vlado. „Kluk je na vozíku.“
„No a? Jen počkej!“