„Kurňa!“ Zanadával Ríša nahlas. „Cigareta!“
Vlaďka bleskurychle zareagovala a sáhla řidičovi mezi nohy.
„Á!“ To nebyl ani výkřik bolesti, ani rozkoše, pouze překvapení. Toto mladík nečekal. Snil o tom už dlouho, to ano, ale v této situaci a bez předehry to teda nečekal.
„Neřvi, nechci uhořet v autě.“ Řekla suše Vlaďka a pokračovala v šmátrání. „To jsou hodně blbé nápady kouřit za jízdy.“ Rozčilovala se.
Mladý kluk se blaženě usmál: „Neřekl bych. V této chvíli se mi to naopak zdá jako velice dobrý nápad.“
„Blbče!“ Odbyla ho. „Cítíš aspoň, kde je?“
„Já…já… já teď cítím něco úplně jiného.“ Zasnil se. „Ale když se ptáš – tak až tam necítím už vůbec nic. Musíš trochu výš.“
Vlaďka přeslechla jeho poznámku, zamyslela se a po chvíli pokračovala: „Zajeď na kraj a zastav!“
„Takové návrhy nemusíš dvakrát opakovat. Víš, jak dlouho jsem o téhle chvíli snil?“
Když uviděla Ríšův zasněný pohled, rychle dodala: „Rychle zastav, ty namyšlený spratku! Je to vážná věc.“
Auto zahnulo do lesa a po pár metrech zastavilo. Než řidič stihl cokoliv říct, nebo jen naznačit, dívka se přes něho natáhla, rychlým pohybem uvolnila bezpečnostní pás, sedadlo spustila do ležící polohy a zvedla vozíčkářovi nohy.
„Dobrá předehra,“ zasnil se mladík. „Zajímavá.“
„Ty brďo!“ Zanadávala Vlaďka. Bez vysvětlování mu stáhla kalhoty.
„Teď mě znásilníš?“ Snil dál Ríša. Na tváři měl už zas ten blažený úsměv.
„Ty brďo!“ Zopakovala Vlaďka při pohledu mezi řidičovy nohy.
Ríša byl zmatený a šťastný zároveň.
„Kdybys viděl to, co já, rychle by ses přestal tak blbě usmívat.“ Snažila se mu vysvětlit vážnost situace.
„Já vím, co vidíš, a právě proto se usmívám.“ Pokračoval sebevědomě mladý vozíčkář: „Dobrý, ne? Dost slušná výbava, řekl bych velmi slušná, že?“
Čekal slova uznání a obdivu. Namísto nich ho čekalo strohé: „To jsi fakt tak blbý? Nebo jen tak namyšlený?“
Mávla rukou a pokračovala: „Vy chlapi jste všichni stejní. Stejně namyšlení a stejně blbí. Být hrdý na kousek pročůrané kůže.“
Ze zadního sedadla vzala kabelku, vysypala její obsah na palubní desku a horečně prohlížela jednu lahvičku za druhou. Když našla tu pravou, vydechla si. Jednou rukou chytla kamarádův pytlík a pořádně ho ze všech stran postříkala. Když na ni vyvalil oči a zeptal se: „To je lubrikant?“ Měla chuť ho zabít.
„Vole!“ A po chvilce na vysvětlenou dodala: „Dezinfekce.“ Do kalhot mu nalepila malou vložku a zavelela: „Rychle do nejbližší nemocnice.“
„Jsi krutá! Já myslel… začalo to tak hezky…“ Zasnil se Ríša.
Vlaďka mu skočila do řeči: „Jestli nechceš strávit příští měsíc ve špitále, a nakonec přijít o vercajk, přestaň mít už konečně ty blbé řeči a dělej, co říkám!“ Trvala na svém.
Za chvíli zastavili u nemocnice, dívka vběhla dovnitř a za pár minut se vrátila se dvěma zřízenci a lehátkem. Beze slova na něj Ríšu naložili a odvezli na ambulanci.
Doktor mu stáhl kalhoty a zvedl nohy stejně jako Vlaďka v autě. Poté ho chvíli osahával, zkoumal, než pronesl ona památná slova:
„Věřím mladíku, že to byla vaše poslední cigareta v autě. Protože ještě jednou a budete mluvit o svém pytlíku už jenom v minulém čase.“
Po chvíli dramatické pauzy ještě dodal: „A dost možná, že nejen o pytlíku.“
