Když kočí konečně rozvlnil opratě a vůz i povoz se daly do pohybu, opřel se mistr Aachen o polstrované opěradlo kočáru a hluboce se zamyslel o ňadrech, která právě namaloval. Vybavovaly se mu scvrklé rohlíčky, které pohladil na těle své mrtvé maminky, a také si vzpomněl na obtloustlou kuchařku s obřím výstřihem. Tyto masité dívky mu vždy imponovaly a většina jeho milenek byla právě z takového těsta. Vypadají i nahé přesně tak, jak si je maloval v dětství, když s kamarádem vynalezli zvláštní techniku kresby dívčích vnad. Do dneška z ní vycházel při pracích na zakázku. A takových byla většina. Bylo nepsaným pravidlem, že současně se zakázkou na větší a reprezentativní obraz, řekněme jezdeckou podobiznu nebo portrét manželky, bylo vypracováno i několik prací menších. Teď právě Aachen dokončil šest pastelových aktů vévodovy milenky. Ňadry této dívky se zabýval a pomalu propadal šílenství. Drkotaly mu zuby a ruku svíral tak, že už nad ní spíš odevzdal kontrolu ďáblu. Byla v křeči a vůčihledně chladla. Z té dívky se mu točila hlava. Musel ji mít, buď v ateliéru, nebo ve skutečnosti. Nemohl do sebe tu podobu nasát a věděl, že ji nikdy nenamaluje. Vévodu podvedl. Na necudné obrázky mu přimaloval prsa své matky zamlada, neduživá a pouze nafouknutá do masivních obrysů kuchařky. Možná proto si na ně prve vzpomněl. Teď hned by nechal zastavit a svrhl kočího z mostu. Nejradši by toho člověka umlátil holí. Jen tak, aby se trochu rozptýlil.
Byly to tvary, které by z něj udělaly nejduchaplnějšího mistra po Giottovi, a protože Giotto nebyl zvlášť duchaplný, tak asi i před ním. Nikoho by nenapadlo, že je něco takového vidět. Věděl, že je ta dívka posedlá – i proto si ji vévoda držel. Ale jak ji namalovat a hlavně, jak se k ní dostat? Mohla by to být Venuše z Paridova soudu. Nebo Venuše, která by se vynořila z vod, nohama napřed, jak mu pózovala dnes. Pak by ale musela ležet, a to by vylučovalo jakýkoli jen trochu výhodnější úhel. Chytil se levou rukou za vlasy a snažil se jich vytrhnout co největší chomáč. Moc se mu to nedařilo. Vévoda ji nepustí, a ani jeho už nikdy k ní, to byla jistota. Musel se zavázat slibem mlčenlivosti…
Chtěl ji vlastnit a ona chtěla být vlastněna jím. Byla mu poslána a čekat na smrt vévody by bylo příliš zdlouhavé. Na chvíli si představil sedlácké povstání. On, Hans Aachen v čele lidu, s vidlemi a lopatami před dveřmi paláce. A ona sestupuje ze schodů v krátkých tmavě zelených šatech ozdobených kamením. Sestupuje k němu a on ji bere do náruče a líbá. Vévoda mu předává glejt a vojáci jsou buď pobiti, nebo se přidávají k sedlákům v bezmezném úžasu z nadpozemské krásy okamžiku. Bezpochyby by ho umlátili, lámali by ho v kole, pálili a vidlemi by ho bodli do břicha. Jí by hodili do ohně, ani by si nemohla stěžovat. Na to jsou lidé moc chytří, aby se nenechali takhle oblbovat.
Když kočár zastavil před domem, znovu měl chuť vrhnout se na kočího a aspoň mu vyrazit zub pěstí. Ohlásil, že nechce být rušen a nikdo nesmí do jeho místností. Ani Regina. Na chvíli mu probleskla tvář manželky, ale křeč nepovolila a zapudil jí. Zabouchl za sebou těžké dveře a vrhnul se k náčrtníku. Vzal do ruky obyčejnou tužku a zkoušel ji rozhýbat. Tak takhle to ještě nebylo, uvědomil si s hrůzou. Všechny čáry vypovídaly o úplné strnulosti. Zkoušel vmáčknout do papíru alespoň skvrny, ale nebylo v nich nic. Byla to jen čmáranice. Přesto stále viděl její oči a chlípná ňadra, tušil, jak skládá nohy přes sebe s předstíranou cudností. Když je vévoda na vteřinku nechal o samotě, přišla až k němu a políbila mu ruku. Chtěl ji pohladit po vztyčené bradavce, ale pohyb zadržel, jako když jezdec neví, má-li ještě pobídnout koně. Usmála se na něj a pomalu se otočila. Měla jemnou pleť a kulaťoučké pozadí, ale nebyly to kypré tvary souložnice. Bylo na ní dokonce pořád ještě něco dětského.
Když byla už několik kroků od něj, do místnosti zase vstoupil vévoda. Kdysi mu byl sympatický a jejich vztahy byly doslova příkladné. Ruka se ale stále neuvolňovala. Chvíli se díval do deště, jestli tam náhodou nečeká. Zatahoval závěsy jeden po druhém a cítil, že je v něm ještě dost života nato, aby mohl zemřít. Mrtví lidé totiž ze zásady nikdy neumírají, jemu by se to ale pořád ještě mohlo povést.
Sednul si do křesla a představoval si jednoduché milování, jako když pokojské naznačíš, aby otočila klíčem zrovna ve chvíli, kdy jej prachovkou otírá. Pak jí zvedáš sukni a cítíš její vzrušení a radost z toho, že je vyvolená. Tak by se s ní miloval a ona by se na něj usmívala, líbala by mu ruku, která by tím jako zázračně obživla. Hladil by ji po ňadrech a tahal za ně. Když se takhle zasnil při odpočívání v křesle a pomalu se mu vracela barva, znovu si vzpomněl na její oči, které se dívají přímo do středu člověka. Je posedlá, syčel a celý se svíjel nenávistí. Zkusil malovat levou rukou a namaloval míč. Nad míčem namaloval hraběnku s roztaženýma nohama a nabíranou sukní a k míči dobíhal chlapec, který ho chtěl sebrat s hlavou obrácenou k nebesům. Necítil z té ženy vůbec žádnou vůni. Byla sterilní jako palácové snění eunuchů. Kdyby měl pravou ruku v pořádku, levou by si uřízl. Nezbývalo než čekat. Po chvíli konečně usnul.
Probudil se s jasnou představou uprostřed noci. Namaluje obraz Paridova soudu a ji dá doprostřed. Bude jako Venuše a její prsy budou dělit svět. Budou necudné a pánovité. První skica dopadla dobře, po druhé toho měl tolik, že už to skoro stačilo na obraz. Odstoupil několik kroků, a ještě něco předělal. Bylo to jako by se probudil do nového dne. Nikde nebyl úsměv té dívky, nebyly tam ani její nohy, ani její vůně. Byly tu jiné ženy. Produkt umělcova sebeklamu. Zhnuseně rozpracované plány opustil a přešel k už nataženému plátnu. Zelo prázdnotou jako jeho život. Jako prázdná postel vedle Reginy, kterou se snaží zahřívat, když žmoulá v prstech prostěradlo.
K čemu je muž, který nenaplňuje zákony světa? Rozmíchal si barvy. Necítil žádnou vášeň, ale přesto měl teď v noci potřebu malovat. Byla to malá potřeba, ale byla tu. Nechtěl navíc chodit po chodbě a budit všechny v domě. Pečlivě maloval svůj diamant, černý jako všechny rozkoše a pevný jako všechny lásky. Neměl pro svůj diamant žádnou předlohu kromě prázdnoty, kterou cítil. Kolem něj pak může namalovat, co se zrovna namane. Bude to klenot, který věnuje vévodově souložnici aspoň v myšlenkách. Viděl ji jen jednou, ale přesto se k ní připoutal a připoutala se i ona k němu. Černé zlato jí proto věnuje na památku okamžiku, který se, po zvyku všech jiných okamžiků, nikdy nevrátí.
