Já jsem, kamaráde, spisovatel. Říkal jsem si, když jsem zapisoval historky ze života do notýsku se zelenou gumičkou. Byl jsem čuně jako dítě, ale teď jsem hrozně pořádný. Píšu, o čem mě napadne, a má to vždycky silnou pointu. Díky svému silnému vypravěčskému talentu, jak jsem se dozvěděl na kurzu autorského psaní, si můžu dovolit cokoliv. Absolutně cokoliv, jsem si to upravil, aby bylo jasné, že to je fakt cokoliv. Třeba si můžu vyšlápnout schody nebo si můžu vyšlápnout na sousedku, že jí řve televize, ale taky si můžu vzpomenout na kámoše Klitorysy a napsat něco o nich. Jak se Mýval míval dobře, když žil ještě s Pájou, nebo jak Dývka obešel bezpečnostní opatření na letišti. Jak Zíval chodil fotit červené okno nevěstince a ty siluety za ním. Prostě všechno prý píšu hrozně zajímavě, říkala mi lektorka, a já přemýšlel o tom, jestli mi tím nechce třeba ještě něco dalšího sdělit.
