4. 10. 2023 vyšel článek na webu Moje psychologie od Liliany Lamserové pod názvem Coming out u vás doma, laskavost může zachránit život. Tento článek jsme vybrali pro web Právo na intimitu z důvodu, že se téma týká i nás, lidí s duševním onemocněním, pro které je mnohdy ještě těžší jednak si sami přiznat, že třeba mají menšinovou sexuální orientaci nebo jinou genderovou identitu, ale i svěřit se svým blízkým nebo okolí obecně.

Coming out, tedy svěření se svému okolí, že jsme takzvaně jiní, není pro mnohé lidi, včetně dětí a dospívajících, vůbec jednoduché. Perou se v sobě s tím, jak je rodina, blízcí a v podstatě celé jejich okolí přijme. Mezi lidmi dodnes panuje spousta předsudků a také mnoho nenávisti vůči těmto lidem, proto je takový krok stále velmi náročný.

„Podle nejnovějších statistik amerického analytického ústavu Gallup se okolo 20 % dospělých příslušníků generace Z (tedy narozených po roce 1996) identifikuje jako LGBTQ+. S narůstající mírou tolerance roste i procento mileniálů (narozených 1980–1996), u kterých je podobný trend. Zatímco v roce 2012 to bylo necelých 6 %, loni již přes 11 %. Šance, že neznáte žádného příslušníka LGBTQ+, se tedy pomalu blíží nule, a je dobré vědět, jak se chovat, pokud se někdo ‚vyoutuje‘.“ Píše v článku Liliana Lamserová. Dále uvádí: „Především je potřeba člověka akceptovat. Americká nezisková organizace Trevor Project udělala v roce 2022 průzkum, kterého se zúčastnilo přes 30 tisíc LGBTQ+ respondentů ve věku 13–24 let. Mimo alarmující čísla o depresích a sebevražedných myšlenkách se zde uvádí, že pouze 37 % dotázaných by označilo své domácí prostředí jako podporující. V případě školy je to stále slabých 55 %.“

„Pochopit sebe sama, svoji orientaci, svůj gender, to všechno je běh na dlouhou trať a většina lidí nad tím usilovně přemýšlí měsíce i roky, než myšlenka dozraje natolik, aby ji sdíleli s nejbližším okolím. Rozhodně nedává smysl ptát se, zda si to ‚nechce ještě rozmyslet‘. Rozmyslet si můžeme změnu zaměstnání, partnera či bydliště. S orientací a genderem se rodíme a můžeme je objevit a pochopit, ale nikoli si je zvolit.“ Píše dále autorka článku.

Co se týče dětí a adolescentů, je zde situace o něco složitější, neboť malé děti mají mnohdy problém rozlišit realitu od představ, a pubescenti jsou ve svém věku velice snadno ovlivnitelní a mohou tak dojít k ukvapenému závěru. I zde je však velmi nutné dítěti, či adolescentovi naslouchat a nebrat vyslovené na lehkou váhu, protože zhruba čtvrtina LGBTQ+ lidí začíná vnímat svou odlišnost dříve než v 10 letech. Opakuje-li to dítě kupříkladu měsíc, je dobré neshodit tuto myšlenku ze stolu, ale mluvit s ním o tom.

CO TEDY DĚLAT V PŘÍPADĚ, ŽE SE VAŠE DÍTĚ/TEENAGER TZV. VYOUTUJE?

Jde-li přímo o dítě, je třeba vytvořit pro něj bezpečné prostředí, ve kterém se může svěřit, a ve kterém může experimentovat se svojí identitou a prezentací. Chce-li nosit kupříkladu dívčí oblečení, rozhodně mu v tom nebránit, ale nechat ho, ať si to zkusí. Chce-li nosit oblečení opačného pohlaví i do školky, nebo do školy, je třeba ho obeznámit s tím, že může nastat situace, kdy narazí u spolužáků na posměšky a s tím související šikanu. Ne každý rodič má respektující hodnoty, a to se odráží i na výchově dětí. Pokud zažije dítě špatnou zkušenost, možná už samo nebude nikdy chtít nosit dívčí oblečení, a i zde je třeba zbystřit a respektovat jeho rozhodnutí, které se v budoucnu může změnit, ale také nemusí, důležitá je proto komunikace s dítětem.

„V případě teenagerů je situace o to složitější, že s počátkem partnerského života začíná hrát sexualita podstatnou roli. Není ale nutné nastavovat jiná pravidla, než jaká bychom měli pro partnery opačného pohlaví. Řada lidí si plně uvědomí svoji sexualitu až díky reálným zkušenostem s lidmi různého pohlaví, ale tyto zkušenosti nejsou o nic více ani méně traumatizující než jakékoli jiné sexuální a romantické eskapády. Pokud se naše dítě ,vyoutuje‘ jako asexuální či aromantické, rozhodně bychom se neměli snažit mu vysvětlit, že kvůli tomu přichází o podstatnou část svého života. Sexuální či romantické vztahy nejsou pro každého a nemá smysl někoho přesvědčovat o opaku. Pokud se teenager ,vyoutuje‘ jako trans, je prakticky nutné okamžitě vyhledat odbornou pomoc, jak sexuologickou, tak psychologickou. Odlišit divný pocit ze změn, které v pubertě nastávají, od skutečné genderové dysforie může být někdy velmi složité.“ Popisuje dále v článku problematiku ,vyoutování‘ teenagerů, Liliana Lamserová.

Je potřeba stále zůstat na straně dítěte, protože dobrých terapeutů, kteří se zabývají queer tematikou je pomálu. Pokud se nám tedy dítě svěří s tím, že se na terapii necítí úplně dobře, a že jej jeho terapeut nebere váženě, je na místě změnit terapeuta. Určitě není dobré začít polemizovat s tím, jestli nemá náhodou ten který psycholog pravdu.

„Sexuolog může pomoci předepsáním tzv. puberty blockers. Tyto léky v těle pozastaví pubertu až do jejich případného vysazení. Antitrans lobby se v posledních letech snaží tyto léky démonizovat, přestože řada klinických studií opakovaně prokázala, že blokátory puberty nezpůsobují žádné trvalé změny, pouze pubertu oddálí do chvíle, kdy na ni bude mladý člověk připraven. Hormonální terapie již některé nevratné změny způsobí, a to často během pár měsíců (např. růst prsou u estrogenu či hlubší hlas u testosteronu), čili její nasazení by mělo přijít pouze ve chvíli téměř stoprocentní jistoty. Sexuolog však hormony předepíše až po několika návštěvách, vyšetření na endokrinologii a odborném posudku klinického psychologa, čili šance omylu je velice nízká. A je potřeba si uvědomit, že pokud svému sedmnáctiletému dítěti nepodepíšete souhlas, byť s dobrým úmyslem, tak jediné, čeho docílíte, je oddálení o rok a pokažení důvěry ve vztahu rodič–dítě.“ Zmiňuje také ve svém článku Liliana Lamserová

COMING OUT SE NETÝKÁ JEN DĚTÍ, ALE I DOSPĚLÝCH

V tomto případě se stává situace o něco jednodušší, protože když se váš rodinný příslušník, kamarád/ka, kolegyně nebo kolega, „vyoutuje“, stačí když u daného člověka akceptujete jeho odlišnou genderovou prezentaci. Pokud ho uvidíte ruku v ruce s osobou stejného pohlaví, nedivte se tomu, ale spíše empaticky přijměte fakt, že to tak je.

Co se týče otázek, je na místě se nejprve zeptat, zda je v pořádku se ptát, neboť ne každý člověk je ochoten odpovídat na otázky, které se týkají takto citlivého osobního tématu. V případě nebinárního člověka může být situace složitější. Například preferuje jiná zájmena, než je on nebo ona. Pro někoho může být nepřirozené používat zájmeno „oni“ či „ono“, a proto je pochopitelné, že nám to nejprve nemusí jít přes pusu a někdy se můžeme splést. V takovém případě se zkrátka dané osobě omluvíme a opravíme se. Důležité je zejména ukázat snahu a plést se čím dál méně.

BÝT QUEER STÁLE NENÍ LEHKÉ – LGBTQ+ LIDÉ JSOU PŘEDEVŠÍM LIDÉ.

„Coming out by toho na našem vztahu k danému člověku neměl příliš změnit. Zároveň se ale u LGBTQ+ lidí bohužel stále jedná o diskriminovanou skupinu, která čelí v poslední době čím dál většímu tlaku. Pokud se někdo ve vašem okolí ,vyoutoval‘ a pozorujete velkou změnu v jeho chování, kdy je náhle apatický, málomluvný a vyhýbá se sociálním interakcím, zkuste jej oslovit a nabídnout mu pomocnou ruku, případně jej přesvědčit k vyhledání odborné pomoci. Dvojnásob to platí v případě mladistvých. Podle již zmíněné studie Trevor Project, 45 % respondentů v posledním roce vážně zvažovalo sebevraždu a 14 % se přímo pokusilo svůj život ukončit. Tyto statistiky jsou tragické a alarmující, ale ukazuje se, že řešením je často dostatečná opora v rodině, přátelích a dalších blízkých lidech. Respondenti, kteří hodnotili své prostředí doma, ve škole a v dalších komunitách jako podporující, zmiňovali pokus o sebevraždu až o polovinu méně často. Buďme tedy k LGBTQ+ lidem respektující, ohleduplní a laskaví. Může to bez nadsázky zachránit život.“ Uzavírá svůj článek na webu Moje psychologie, redaktorka Liliana Lamserová.