Přemýšlel jsem celkem usilovně. A nosil tu šálu po dědovi. Co dát Lucce k desátému výročí té dávné první soulože? Chtěl bych něco originálního, co jí připomene jiné aspekty našeho vztahu, než je ten, že jsme na sebe v podstatě zbyli. Chtěl jsem, aby se cítila jedinečná a vyvolená. Kdysi poslal někdo mé psycholožce kytku, zrovna když jsme měli sezení. Pitomý vtip mých věrných přátel… Také bych mohl Lucce poslat takovou věc. Jenže to dnes není dvakrát složité. Kytka potěší, ale u srdce nezahřeje.
Vydal jsem se do zverimexu a spatřil vedle králíků a kočičích pelechů klec s leguánem. Nakonec jsem si nic nevybral. Jen oči toho leguána mě pronásledovaly celý den. Byl vědoucí a smutný, zahnaný do kouta. Jeho plazí mozek byl k nerozeznání od mého, jak by poznamenal Cesare Lombroso, italský psychiatr. Zavolal jsem Lucce a mluvil jak nejsmutněji dovedl. Přesto jsem měl pocit, že jsem jí své dnešní rozpoložení představil v přehnaně růžových barvách. Deset let od první soulože a asi čtyři a půl roku od poslední. Dědova šála mě hrozně hřála a štípala, leguán hledal kamaráda a velké pracovní stroje frézovaly silnici. Měl jsem rád vůni horkého asfaltu.
Kdysi jsem miloval Annu Kareninu v podání francouzské herečky. Svět mi ležel u nohou, alespoň hypoteticky. Asi jako leguán v akvárku, připravený kdykoliv se vymrštit a rafnout. Zavolal jsem Andree. Prý jestli se nesejde. Jen jsem jí zapomněl říct, že si budu stěžovat na nepřízeň osudu. Srdce na dlani a močové kameny na jazyku… Nakonec nemohla. Zbyl mi jen ten smutný ještěr. Třeba mě dlouze políbí a já budu zase zdravý.
Lucie mi přinesla dva hrnečky, co k sobě patří. Já jí koupil tabatěrku s oslíkem a svazek pozdních růží. Koukali jsme na sebe nevěřícně jako zjara. Tak ty jsi nezapomněl? zeptala se. Ne, napsal jsem na lísteček a pak ho před ní spolkl. Chutnal slibně. Tohle výročí bude nadlouho naše poslední.
