Pamatuji si přesně ten moment, kdy se to stalo. Čelila jsem něčemu těžkému a v tu chvíli už nemohla být tím, čím jsem byla. Moje dětské já v tu chvíli zmizelo, musela jsem reagovat rozumně, dospěle, vše zvládnout.
Mnoho lidí má to štěstí dospívat postupně, do určitého věku jsou dětsky bezstarostní, tak jak to má být. Pak přijde puberta, adolescence, začínají se dít změny, přicházejí problémy a krize, které člověk překoná a může se vyvíjet dál. Někdy jsou ale okolnosti těžší a člověk se už od dětství potýká s problémy, které jsou v tomto věku těžko zpracovatelné. V tom případě se vývoj osobnosti naruší.
Mohou to být problémy v rodině, různé typy násilí a zneužívání, rozvod rodičů nebo úmrtí v rodině, či jiné problematické události. Může to být šikana ve škole, problémy s učením, zdravotní problémy… Situací a podmínek, které působí traumaticky, může být mnoho. Nezáleží na tom, nakolik závažné se zdají navenek, ani zda si na ně člověk vzpomíná. Pokud je dítě či dospívající vnímá jako příliš stresující, na rozvoji psychických poruch se mohou podílet.
Co se odehrálo u mě (a ve mně), ponechávám alespoň zatím vaší fantazii. Faktem každopádně je, že z veselého dítěte se stalo vážné, přehnaně rozumné, klidné a tiché stvoření. Doporučuji přečíst si něco o „Dospělých dětech alkoholiků“, toto téma zobrazuje vcelku přesně traumatizovaného „hraničáře“, který jako dospělý tápe ve svém životě. Nutnost brzy dospět však znamená, že nedospějete úplně, část z vás ustrne v dětském věku. Bylo tady moje vyspělé já, které mě dělilo od vrstevníků a způsobovalo, že jsem si lépe rozuměla se staršími kamarády. A bylo tady moje dětské já, hladové já, jehož potřebu lásky a péče bylo těžké nasytit. Často se ani neozývalo a jeho potřeby byly potlačené.
Dětské já se často ozve, když přijde na vztahy. Když jsem navázala svůj první vztah, opravdu jsem si myslela, že mě zachrání a spasí. Dítě, tolik let upozaděné a toužící po pozornosti, se začalo ozývat. Brzo jsem vnímala, že jsem zaměňovala závislost za lásku. Hlad dítěte po lásce a péči byl příliš velký a vztah ho nemohl uspokojit. Moje dětské já hledalo ve vztazích rodiče, rodičovskou lásku, která je jiná než partnerská, kterou ve vztahu opravdu nelze naplnit. Co jsem se dosud naučila o vztazích je, že rovnocennost rolí je důležitá. Moje dětské já si partnera idealizovalo a bylo závislé. Moc dobře jsem věděla, že to není dobře. Co ale s tím? Jak uspokojit potřeby dítěte, aby mohlo jít dál, aby se do každého vztahu nepromítaly nenaplněné potřeby z dětství?
Trvalo mi dalších pár let a několik šílených vztahů, kde jsem byla buď rodičem nebo dítětem, závislá, ale i týraná, než jsem dospěla k určité rovnováze.
Svoje dítě jsem nejvíc vnímala jeden čas ve vztahu k někomu staršímu, kdo pro mě skutečně byl autoritou a svým způsobem pečující. Vztah k tomuto člověku byl pro mě přelomový v tom, že nebyl partnerský ani reálně blízký, a tak místo abych do něčeho spadla po hlavě, mohla jsem nad svými pocity přemýšlet.
Jaké je naše „vnitřní“ dítě? Potřebuje péči a náklonnost, prožívá silné emoce, dokáže se vztekat kvůli maličkosti, je impulzivní, dokáže být sebestředné, pokud jeho potřeby nejsou naplněny. Zároveň je hravé a spontánní. Sedí vám tyto vlastnosti na lidi s hraniční poruchou osobnosti? Každý má v sobě však dítě a potlačovat ho v sobě znamená odříznout se od určité tvořivosti, nadšení ze života. Být někdy jako děti není vůbec nic špatného.
Takže, co s ním? Přišla jsem si na to, že skutečně cesta k prožívání zralejších vztahů je dodat dítěti to, co potřebuje (ale zdravějším způsobem než zmítat se v kolotoči závislých vztahů). Osobně mi pomohlo tolik dítě „netahat“ do partnerských vztahů, ale tyto potřeby si postupně naplňovat jinde. Ať už je to vztah s terapeutem, kdy on je přirozeně ten, kdo dává, nebo přátelství s někým starším. Postupně si doplňovat to, co mi chybí. Dovolit si být před někým „slabá“, ta, která něco potřebuje.
Musela jsem se probrečet, probolet, prostěžovat k tomu, jak na tom jsem teď. A zároveň přijmout, že na některé lidi je moje dítě „moc“, protože potřebuje příliš.
Nelze ze dne na den zabránit tomu, aby se tyto potřeby objevily v partnerském vztahu, ale jde o to uvědomovat si je a vědomě s nimi pracovat. Každý vztah má více různých rovin, mít někoho rád má více součástí. Přátelství, rovnocenná láska, zamilovanost, přitažlivost, nenaplněné potřeby z dětství, potřeba pečovat o druhého. Dříve jsem si vyčítala, že „neumím milovat“, ale bylo to proto, že jsem vnímala především své dítě, které bylo nejhlasitější, ostatní součásti vztahu k druhému byly v pozadí. Pokud přijmeme své dítě, to, že jsou jeho potřeby ne zcela naplněné, umožníme sobě a vztahu dál se vyvíjet. Dokud je tato součást neuvědomovaná, může vztahy ovládnout a zničit.
Důležité je neignorovat další potřeby dítěte. Potřeba projevit hravost, chovat se spontánně, dělat „blbosti“, něco tvořit. Zvlášť jeden čas jsem měla hodně potřebu pouštět si pohádky, malovat omalovánky, houpat se na houpačce… a další „infantilní“ věci. To už jsem byla ve fázi, kdy jsem dokázala sama sobě dát to, co potřebuju.
Když jsem si alespoň do určité míry zažila, jaké to je, když je o mě pečováno, mohla jsem o sebe začít pečovat sama. Třeba dbát víc na svoje zdraví a tělesné potřeby, odpočinek, apod. Začala jsem se cítit celistvější. Už nebyl tak propastný rozdíl mezi mým vyspělým já a dětským já.
Nyní se snažím na svoje dítě nezapomínat, občas ho nechám se vyřádit. Už není zraněné a opomíjené. Mám své vnitřní dítě a to, co mi do života přináší, ráda. Říká se, že každý má v sobě dítě, které se projeví, když jsme s člověkem, se kterým se cítíme nejlépe. Asi tak nějak to teď mám, v dobrém slova smyslu. Bez nezdravé závislosti.
