My teď žijeme tak nějak podivně. Jakoby zmizela práce a přece jen co zmizela, už se vrací. Je mi to líto, protože jsem se zrovna málem probudil a rozepsal. Je noc, 2:46. Jsem roztěkaný. Myslím na moc věcí najednou. Třeba na to, jak se postupně rozpadala má racionalita. Schválně neříkám rozumnost, protože věřím, že té to šlo naopak k duhu.
Rozpadlá racionalita se ale také rozkládá a tlí. To je její velká nevýhoda. A nejhorší je, že se občas vrací a přebírá vládu nad něčím, co už jí nepatří. Nad mým světem. A jak je nalomená, moc jí to nejde a mně to pak škodí.
Kdysi jsem jako všichni ostatní věřil, že smysl mají fakta. Celé fascikly fakt. A jejich specifické zacyklení. Nebo co hůř, jejich návaznost a to kam ubíhají. Nebo ještě hůř, ne ubíhají, ale přímo běží. K jakému úžasnému vývoji docházelo v mých představách v těchto fasciklech! Ani jsem to za fascikly nepovažoval. Prostě jsem v tom viděl fakta. Nevšímal jsem si horizontů, u nichž se tyto procesy, tato procesí… zastavují, zakřivují a lámou. Taky jsem si nevšímal toho, co je utváří. Nedíval jsem se pod jejich povrch. Do jejich hloupé a fascinující hloubky. Nutno říct, že to svědčí trávení a vůbec pohybu, pokud člověk věci moc neproblematizuje. Hezky pak na sebe navazují, asi jako jednotlivé články obří všežravé tasemnice. Kde není pochybnost, tam je klid a bezproblémová součinnost.
To, jak jsem o tom začal zprvu jen pochybovat, už teď nedokážu dohlídnout. Ze světa rozumu zbyly nakonec úplné trosky. Jeho hrad se nejen skácel, nejen byl rozbořen a rozvalen, ale ještě začal klesat do bažin, na nichž byl za obrovských, nestvůrných výdajů všelidského ducha původně vystavěn. Vidím všechno. Ale nedokážu tvrdit nic. A v té melancholii, kde se nic nehýbe a všechno je rozplývavé jak Duch svatý nad vodami oceánu – tam kde nikomu nic nešeptá, jen se raduje z pohybu velrybí rodiny, možná – v té mám žít a nyní sbírat střípky dávného sebe?
Možná je každému jasné, že tu nic neuskutečním. Když tak zcela nevěřím, že by šlo z ničeho stvořit něco, jak bych mohl z něčeho uplácat nic? To mi nejde na rozum. Vidím všechno, ale nejsem schopen postihnout jedinou souvislost, která by se nemrskala v síti, jako ryba, když jí vytáhnete z jejího zimoviště v zamrzlém rybníku. Je nespokojená. Není tou rybou, kterou byla. A co hůř, mohli jste vytáhnout desítky takových ryb nebo jste si mohli otevřít desítku a zůstat doma. Ochromující myriády možností, řekl by možná moudrý druh, tě nesmí odvracet od té jediné, kterou sis zvolil. I špatné a zbytečné rozhodnutí je lepší než žádné. Proti marnosti musíš bojovat hrdinným příklonem k nesmyslu přirozeného nebo nepřirozeného výběru. Všechno je jedno, ale ty se rozpadneš, pokud budeš nečinný a nesčíslný.
A víte co? Já už jsem zabil Minotaura, úplně jsem ho rozmetal. A teď se vracím po niti, jen ještě nevím, jakou má barvu a kdo mi ji pod nohy vlastně nakladl. Nebyl jsem to nakonec já sám cestou dovnitř?
Možná mě zajímá, jak se můj rozum postupně rozpadal? Kde byly ty údery, kterými jsem ho zabíjel? Nebo někdo jiný? Těch ran mohlo být třeba devět, každá z nich by sama o sobě skosila stádo vepřů. Můj rozum však přesto vstává z mrtvých jako mrtvola, jako ohnivý pták nebo jako Nepomukův jazyk, jako příroda. Jako Sternenhochova manželka Helga. Beru ho na milost, snad už se nepokusí přebírat vládu tak neomaleně, jako kdysi. Pro svůj rozum jsem se nešel s Lýdií podívat na její bydlení. A nespal jsem tam s ní. Pro svůj rozum jsem se nedotknul Světy. Alena si pustila Mozarta a plyn. Naopak křehké lidské světy, těmi jsem tapetoval stěny a vystýlal podlahu. Modlím se za pokojný spánek rozumu, který z mrtvých vstává! Buď zdráv, nemocný všemocný rozume!
