Byly dvě a každá by vydala za další dvě, tak vlastně byly čtyři, Lenka, Kamila a další dvě. Miloval jsem je všechny. Jejich pevná lýtka podporovala ohebnost mé mysli. Nejednou jsem je šmirgloval jazykem. Z vysokých bot jsem je vyzul až po stehna. Žluté punčochy Kamily jsem shrnul až po kotníky. Jsem totiž dost zaměřený na nohy a rád se nechám hladit po pivních kostech jezdeckým bičíkem. Mělo tam být lícních. Všechno mi škrtá a opravuje slovník v mobilu, kam své zápisky ukládám.
Terapie už skončila, já zaplatil a odešel domů za svou ženou, která je na můj vkus až příliš oddaná. Kdysi jsem marně sháněl práci, teď jí mám a placená je dobře. Vybírám si jídla v restauracích, nevyhýbají se mi smyslné požitky. Třeba jsem jednou rozklepl vajíčko nad podbřiškem ležícího muže a rozetřel na ňadra jeho přítelkyně. Zachytil se mi na ruce jeden chlup a já ho otřel o jeho nutně ztopořený penis, který pak nezvadl, ani když jsem pronikal do běžných útrob jeho přítelkyně. Pardon, něžných jak ranní rosa na tváři děvčátka, které poprvé se rozběhnuvši v gumových holínkách zakoplo. Také já jsem onehdy zakopl, přemýšlím, zatímco vjíždím autem do garáže. Ženu nacházím v nedbalkách a v negližé, čeká mě jako obvykle roztoužená a sprostá. Zapalujeme si cigaretu a já jí vyprávím, jak jsem dnes na terapii u dorostenek líbal gumový penis, Komenského orbis pictus, aniž by do mě pronikal. Když kouříme třetí cigaretu, jsme už u lesbického sexu prováděného s mojí asistencí. Přirozeně jen formální. Cítím se odpočatý s novou chutí do života. Probíráme výměnu lampy a kapesné pro ženu. Pak se pohodlně usadím, zatímco ona nepřestává kouřit. Trochu mě irituje, že když večeříme, mám studenou kaši. Už dva a půl roku jsem neměl průjem. Je to příjemné zjištění připoutat ženu za nohy k financím, které jí poskytuju. Ona už by si nezvykla pracovat, ani prcat, jak tomu říkáme. Křest ohněm byl, když jednou zašla také na terapii k dorostenkám. Vrátila se ztuhlá a kulhala na levou nohu. Laminátový penis, který je menší než gumový, přece však větší než můj, jí způsobil vnitřní zranění. Večer lehce krvácela a musela to řešit s odborníkem. Ten jí předepsal mastičku a naučil ji, kam si ji mazat. Domluvili jsme se, že na terapii budu docházet sám a pořizovat videozáznamy. Pokořená mi brečela na rameni, když viděla… Ale nebudu psát, co viděla. Je to naše soukromí, navíc je to pár let zpátky.
Nudím se cestou na trajektu do Norska jako můj velký učitel, monsignor a amatérský fotograf, monitor lékařských studií, náruživý plavec, houslista a příležitostný gigolo zcela beze jména. Zapisuji své poznámky o životě dílem kratochvílí, dílem seriózně, zatímco piju druhé pivo. Pěna mi štěká po bradě, když si prohlížím upjatá stehna servírky. Není to zaoceánská loď, abych měl vlastní kajutu, cestuju autobusem, kde na mě čekají někde v podloubí podpalubí zavazadla. Poflakuju se nesnesitelně a jdu si ho vyhonit na záchod, mobil nechávám ležet na baru, olivy si na ruce nedávám, spíš si na ně plivu, a když se vracím, už tam není. Všechno, co jsem měl, desítky těch nejzábavnějších i nejzávažnějších stránek o Abelu Quincey, všechno je pryč. Okamžitě opouštím servírku, dopíjím pivo a nechávám rozhlásit, že poctivý nálezce dostane deset tisíc franků. Poctivý nálezce ale není debil, když byl pochopil, že vlastní supertajné informace, snad účetnictví firmy, snad deník světoznámého spisovatele, hodil mobil přes palubu z takové výšky, že nikdo neuslyšel žblunknutí. Byl vodotěsný jen do dvaceti metrů, nikdo proto nezjistí, co si tady píšu, zatímco se mi servírka dobývá do kalhot a žena předává policii záznam z terapie, viníce neoprávněně právě mé milé dorostenky z nenadálé a neuvážené sebevraždy jejího zamilovaného tvůrce. Do kolika metrů jsem asi vodotěsný? Když to nezkusím, tak to jen tak nezjistím.
