Dnes už se situace v rodinách, kde žije někdo odkázaný na invalidní vozík, pomalu a jistě zlepšuje. Ovšem pouze v rodinách rodičů mladších ročníků, které nejsou tak konzervativní a úzkostlivé.

Dnešní mladí rodičové chápou, že sex k životu patří a že jejich dospělé dítě, i když je na vozíku, asi i tuhle část života vnímá a chce řešit, chce ji zkusit. Také chápou, že je to dospělý člověk, i když mu musí neustále pomáhat a je odkázaný na jejich pomoc.

S jednou relativně mladou maminkou osmnáctileté dcery jsem mluvila velmi otevřeně. Sexualitu své dospělé dcery chápala jako samozřejmost a chtěla ji řešit. Podpořila její přátelství se zdravým mladým klukem, kterého znala už dlouho, a který jim občas vypomáhal se zvládáním schodů, nebo s drobnou opravou vozíku.

Byla ráda, že jde s její dcerou na vycházku, nebo jdou spolu do kina, ale nevadila jí ani jejich tajná objetí, či pohlazení, věděla dobře, že i to k životu patří. O všem věděla, něco jí řekl sám mladý muž, něco jí řekla dcera. Chvíli se to zdálo v pohodě. Ale pouze do okamžiku, než dcera na ni začala neskutečně žárlit a hystericky řvát. Matka se jí snažila vysvětlit, že ona, o tak mladého kluka zájem nemá, čímž se dceřina žárlivost obrátila proti přítelovi s takovou razancí, že ho mladá vozíčkářka za hysterického řevu vyhodila z domu a házela po něm vše, co popadla.

Matka s ní zašla k psychologovi, no výsledkem nakonec opět byly prášky na utlumení, místo, aby ji svěřil do rukou zkušeného psychoterapeuta a spolu zapracovali na zmírnění její nezdravé žárlivosti.

Mladé dívky na vozíku bývají často hodně žárlivé, silně vnímají svůj handicap, jsou hodně citlivé a vnímavé na nezájem okolí. A to až natolik, že potom skutečnému upřímnému zájmu nemůžou uvěřit a všechny okolo sebe podezírají ze lži.

Často se totiž člověk sedící na invalidním vozíku setkává s absolutním nezájmem okolí, je přehlížen, je vnímán pouze jako „vozíčkář“ a ne jako muž na vozíku, nebo žena na vozíku. A to je hodně deprimující. Zvláště citlivé a vnímavé na tohle jsou ženy, a to bez ohledu na věk. Je pravda, že čím mladší žena je, tím vnímavější a citlivější na to je.

Jejich sebevědomí bývá i tak často velice nízké, a to z mnoha jiných dalších důvodů (například z důvodu jejich inkontinence, což je velmi nepříjemná a pro ně ponižující komplikace).

Když je ale okolí vnímá pouze jako „postiženého, kterému je potřeba pomoct“, jejich sebevědomí to ubíjí ještě víc.

Jeden příklad ze skutečného života nám to názorně ukazuje:

ŽENA (31 let):

Hanka se opřela vší silou do kol svého invalidního vozíku. Vyjela z domu pozdě, autobus už přijížděl na zastávku. „Musím ho stihnout, musím,“ dodávala si elán a sílu. Najednou si všimla stát na zastávce mladého, hezkého muže. Začala ho pohledem hypnotizovat: „otoč se, podívej se.“

Otočil se, kývl na ni hlavou a usmál se. „Teď ten autobus musím stihnout dvojnásob!“ Srdce se jí rozbušilo. „takový hezký muž,“ napadlo ji. „A usmál se na mě!“

Když ale uslyšela jeho slova:

„Pane řidiči, počkejte na toho vozíčkáře“, měla chuť nechat ten autobus odjet bez ní. Copak ona je „ten vozíčkář“? Do očí se jí tlačily slzy. Slzy vzteku a bezmoci.

„Copak se vám stalo?“ Zeptal se jí, když přijela blíž. I hlas měl hezký. Tak hezký, jak hezký byl sám.

„Paní, posuňte se, pusťte toho vozíčkáře.“ Zahalekal na dámu středních let a otočil se zpět k Hance:

„Mohu vám ještě nějak pomoci?“

Zavrtěla hlavou.

„Tak proč brečíte?“

Měla sto chutí mu říct, že ona není „ten vozíčkář“, že ona je mladá žena na vozíku. Tam si všiml, u té staré dámy, že je žena…. „paní, posuňte se…“, ale ona, ve svých jednatřiceti letech je „ten vozíčkář“ – a to bolí. Zvláště od tak mladého muže.

„Mami, proč je ta teta na vozíku,“ uslyšela v tu chvíli za sebou.

„Ticho,“ okřikla matka své dítě. Hanka se k ní otočila: „Jen ji nechte.“

Dítě se na ni usmálo: „Jé, ty máš krásné vlasy! Jako moje panenka.“

Okamžitě se jí zlepšila nálada, jenom ji ještě trochu mrzelo, že dospělý muž v ní vidí pouze „toho vozíčkáře“ a malé dítě v ní vidí ženu, „tetu s krásnými vlasy“.

Toto je velice citlivá problematika a všichni zdraví lidé by si měli uvědomit, že člověk na vozíku není nějaký bezpohlavní vozíčkář, ale vždy je to žena, nebo muž odkázaný na invalidní vozík.

Spousta zdravých lidí ale vidí jen „toho vozíčkáře“.

Už od dětství mluvíme o „chlapečkovi“, nebo o „holčičce“. Později o „klukovi“ a o „dívce“. Dospělý potom je „muž“, nebo „žena“.

Jenom člověk na vozíku je pořád jen „vozíčkář“. Proč?