Dušan

Věra

O autorovi

Věra
Sex byl dán do vínku Matičkou Přírodou úplně všem, nejen lidem zdravým, ale i těm s různými problémy, nemocemi, i těm na vozíku. A možná právě tito lidé potřebují cítit blízkost toho druhého víc. Právě proto vznikla kniha „Erotika, sex a vozíčkáři“, proto vznikla spousta povídek, příběhů, článků, proto vznikly i tyto stránky, aby všichni mohli naplnit své touhy a potřeby.

Příspěvky autora

17. 4. 2026 Věra Literatura,Povídky,Vozíčkáři

Byl sychravý podzim. Venku chvíli mrholilo, chvíli lilo, když jsem poprvé po úraze přijela do rehabilitačního ústavu. Počasí jako stvořené na to, aby se člověk sžil s invalidním vozíkem, na kterém měl strávit zbytek života. Takové počasí dodávalo elán a chuť spíš tak na sebevraždu než na další život. Ale to by bylo příliš jednoduché a takový život nikdy není. Tak jsem se s ním snažila porvat.
Krátce po mě přijel do rehabilitačního ústavu i Dušan. Já jsem tam byla poprvé, on taky. Přivezli ho těsně po úrazu. Měl 17 let, invalidní vozík a v očích nekonečný smutek. Všichni jsme si ho oblíbili – tichý, skromný, nenápadný kluk se světlou hřívou a velkýma nekonečně smutnýma, ale krásně zelenýma očima. Tichým hlubokým hlasem večer co večer zpíval tklivé písně. Nikdy o sobě moc nemluvil. Nemluvil o tom, jak trénoval na závody na kole, v nohou stovky kilometrů, obrovská vůle, obrovská výdrž. Při jednom tréninku se hlavou setkal s autobusem. Autobus to vydržel, jeho krční páteř ne. Ochrnul. A tak už jenom zpíval a zpíval tím krásným hlubokým hlasem – pacientům, sestřičkám, hvězdám na obloze… Zpíval a smutně hleděl do dálky. Na co tenkrát myslel a co všechno se mu honilo hlavou, nikdy nikomu neprozradil.
Po dvou letech jsem se jako starý mazák dostala do toho samého rehabilitačního ústavu na takzvanou opakovačku, na opětovné procvičení a protažení si těla. Hned po příjezdu jsem šla na sesternu zjistit, jestli tam je taky někdo ze starých známých.
„Ano, je,“ odpověděla mi službu konající sestra. „Dušan.“
Už jsem se rozjížděla ke dveřím, že ho navštívím, když mě zastavila její slova: „Ale nedoporučuji ti za ním chodit.“
„Proč?“ nechápala jsem. „Je na tom špatně?“ napadlo mě.
„Jak se to vezme.“ Na chvíli se odmlčela, než pokračovala dál: „Fyzicky ne, ale změnil se.“
Každý se mění, tak proč ne Dušan, že. Napadlo mě. To přece ještě není důvod, abych ho nenavštívila. Spíš naopak – možná bude rád.
„A hlavně,“ pokračovala sestřička „Neumíš dost rychle utíkat a uhýbat.“ Viděla můj nic nechápající pohled, a tak dodala na vysvětlenou: „Po primářovi hází jenom chleba a rohlíky, po nás ale i hrnky a talíře. Kdo nestihne utéct, má smůlu. Po psycholožce házel rajčata. A hrušky.“
To bylo víc než neuvěřitelné – Dušan byl tak milý, tichý kluk – takového jsem ho poznala, tak jsem si ho pamatovala. Nechtělo se mi tomu věřit, a tak jsem se přece jenom rozjela po chodbě k jedinému jednolůžkovému pokoji a otevřela dveře: „Ahoj Dušane! Tomu se říká protekce – jediný jednolůžák…“
„Do prčič! Kdo sem zase leze?!“ skočil mi do řeči. Uvítání nic moc, ale dobře mi tak – neohlášená návštěva… „To je uvítání staré známé,“ pokusila jsem se o vtip.
„A cos čekala?! Nikdo tě nezval!“
„Přišla jsem pouze navštívit starého přítele.“
„Jakého starého?! Sama jsi stará! A vypadni! Nikdo na tebe není zvědavý!“
Tak to jsem opravdu nečekala. Dušan na mě řval a z očí mu lítaly blesky.
„Dušane, co je s tebou?“, nechápala jsem. „Co se ti stalo?“
„Kurňa! Jsi úplně blbá?!“ Hulákal. „Nevidíš?!“ A mlátil rukou do invalidního vozíku.
„Ale Dušane…“ zarazila jsem se. „Já jsem přece na vozíku taky.“
„No a co! To jsi ty! Ale já?!“
Nevěřila jsem vlastním uším. To bylo moc i na mě. Otočila jsem se k odjezdu. Bylo mi z toho všeho smutno na duši. Co se stalo? Proč? Dušan byl přece tak milý kluk. Z úvah mě vytrhl chleba s máslem, který mi přistál na hlavě. Tak to už jsem raději neříkala vůbec nic a vyjela na chodbu.
Po dalších dvou letech jsem se do stejného rehabilitačního ústavu dostala znovu. Se službu konající sestrou jsme večer probíraly „staré mazáky – vozíčkáře“, kteří se sem čas od času vraceli jako dobří holubi. Řeč přišla i na Dušana.
„Víš, že už není mezi námi?“ Zeptala se mě sestřička.
Překvapilo mě to – byl tak mladý. „Co se stalo?“ zajímala jsem se. „Nějaká komplikace?“
„Jak se to vezme – začal brát léky na uklidnění.“
Nechápala jsem.
„A zapíjet je alkoholem – ledviny to nevydržely a játra taky zkolabovala.“
Určitě to udělal schválně a záměrně – napadlo mě. Prostě nezvládl být vozíčkářem.

Příspěvky autora

17. 4. 2026

Dušan

VěraLiteratura, Povídky Literatura, Povídky, Vozíčkáři

ŠTÍTKY

Příspěvky autora

Dušan

Příspěvky autora

Podobné příspěvky

Dušan

Příspěvky autora

Podobné příspěvky

Tags

Naše další projekty