I.
Lucie Mistrová, při psaní jedné z básní jsem si vzpomněl, že se ti líbí muži, co jí jenom vidličkou, vzpomněl jsem si na tvou báseň o Kristu, a na to, jak mi Martin říkal, abych si představil, jak ti to tvůj kluk dělá zezadu, tehdy to nešlo, ale dneska bych to zkusil.
II.
Ahoj Lucie, napsal jsem knížku, kde je jedna básnička o tobě. Je příliš krátká. Nosím s sebou ještě jiné okamžiky. Byli jsme na táboře v horách pod Triglavem. Triglav znamená tříprsý, tri je tři a glavo je prso, ale to jsem tehdy nevěděl. Bylo nám třináct a ty jsi byla o moc starší, protože jsi chtěla. Já jsem nechtěl, teda možná chtěl, ale překvapovalo mě, že se bavíš se staršíma. Poprvé v životě jsem se opil, asi jsem se naučil i pohrdat, ale bylo mi dobře. Jeden můj kamarád se do tebe zamiloval. Říkal jsem mu, že nemá šanci. Seděla jsi za námi v autobuse a on celou noc básnil o tom, jak krásně spíš. Nutil mě, abych se otáčel a díval se, jak krásně spíš. Ležela jsi na dvousedačce. Měla jsi nohy pokrčené v kolenou a ruce ohnuté v lokti. Prohlížel jsem si tvůj obličej a pak se zas otočil. Spala jsi krásně, o tom nemohlo být pochyb. Taky rád vzpomínám, jak jsi jednou ráno seděla u nás v kuchyni a já ti dělal čaj s citrónem. Šel jsem k sestře do pokoje pro ibuprofen a nemyslel na nic jiného. Bylo mi dobře, že se o tebe můžu chvíli starat. Jak se to stalo, že ses ocitla jednou ráno u nás doma v kuchyni? Předcházel ten večer, kdy jsem sledoval, jak tančíš v klubu Pod prstem? Předcházel nějaký jiný večer? Nepamatuju si, jak otvírám a pouštím tě dovnitř. Nevidím tě ani odcházet. Vzpomínám si jen na ten velmi zvláštní způsob, kterým zapíjíš léky. Vím, jak bych napsal jak, ale rozhodl jsem se to neprozradit. Zůstane to mezi námi, Lucie. Jak ses ocitla u nás v kuchyni? Musel jsem tě doprovázet z klubu a přitom nevidět nic. Něco z toho bílého rána ve mně už není, už neexistuju. Byl jsem milý? Roztomilý? Mohl jsem se zachovat jinak? Mlčíš, neexistuješ. Předloni jsme se tuším potkali na plese. Jsem rád, žes mě viděla ráda a žes mi dala pusu.
