Jsou naše touhy skutečně naše? V rozvinutém, konzumně orientovaném kapitalismu, uprostřed každodenních atak cílené reklamy a totality vševědoucích algoritmů, tápajíce ve vnuceném narcismu sociálních sítí, si tuto otázku patrně pokládáme častěji, než kdy dříve. Současný filosof Slavoj Žižek, asi jediný zástupce této kdysi vysoce ceněné disciplíny, který vešel ve všeobecnou známost, to formuluje tvrdě. Mluví o lapenosti do všeobecných mechanismů touhy, vůči které jsme bezmocní – když se snažíme v zoufalství od tohoto vnějšího dunění obrátit dovnitř a najít tam něco ryzího a autentického, najdeme jen obrazy a představy, které do nás byly vloženy zvnějšku, jakýsi přelud, který se stal jádrem nás samých. Ač se nedomnívám, že je to s námi zas tak špatné, něco na tom je. Každopádně odtud je už jenom krůček k závěru, že i naše sexuální touhy, preference, identity, sebevnímání a způsoby, jakými o sexu vůbec mluvíme a zvědomujeme ho, jsou podmíněny mechanismy vládnoucí kultury a moci. Což přímo odporuje zaměření školených sexuologů, kteří se sveřepě pokouší celou tuto oblast plně zakotvit v biologii a (často vrozených) mozkových procesech.

Vlivný francouzský intelektuál 2. poloviny 20. století Michel Foucault byl první, kdo se pokusil sexualitu pojednat jako kulturní a společenský konstrukt, vyvíjející se v dějinách a zároveň vpletený do pojmových a jazykových konstruktů, jimiž o ní mluvíme (foucaultovský pojem pro to je – vládnoucí – „diskurs“). Foucault se dokonce pokusil takové „dějiny sexuality“ napsat a publikoval k tomu celkem tři nepříliš obsáhlé svazky (čtvrtý zůstal nedokončený v rukopise). Nejznámějším z nich zůstala první knížka nazvaná Vůle k vědění (1972), která vzbudila silně kontroverzní reakce. Hlavní „zápletka“ je dobová a týká se zejména společenské atmosféry po revolučním roce 1968, ale i jinak se dnešnímu čtenáři může zdát kniha poněkud překonaná, což je ale zčásti i zásluha Foucaulta samotného. Svou celkem útlou knihou totiž spustil v tomto oboru doslova revoluci a silně ovlivnil vznikající gender studies, queer hnutí i způsob diskusí o homosexualitě; mnohé z něj čerpalo i feministické hnutí.

Proti názoru, že pravý revolucionář osvobozuje sexualitu a řeč o ní z područí buržoazní morálky a puritánství, zde Foucault klade jiný – sexualita, jak ji dnes chápeme, se zrodila právě v časech klasických, kdy jí byla za účelem regulace a poznání věnována ohromná pozornost. Dnešní „osvobozená mluva o sexu“ je výsledkem léta na Západě pěstované sexuální vědy (scientia sexualis), v níž je každé „sexuální“ hnutí, myšlenka či projev, jakkoliv marginální, pečlivě zkoumáno a analyzováno (a tím se podle Foucaulta celá oblast sexuality ustavuje a rozhojňuje, a zároveň se z ní přirozeně i něco ztrácí). Foucault to nazývá kulturou úplné zpovědi, která nám zůstala z křesťanské minulosti. Za účelem vědění a regulačních strategií se pokoušíme vyrvat sexu jeho tajemství – sexu jako něčemu, co nutně jako takové zůstává vždy trochu v přítmí. Nejenže se pokoušíme zmocnit se tajemství sexu, ale ještě se z něj pokoušíme vymámit tajemství toho, kdo opravdu jsme, jak se to děje v klasické psychoanalýze. Na rozdíl od západní sexuální vědy a explozi diskursu o sexu, vyvěrající z touhy ho regulovat a objektivizovat, zná Východ jiný způsob, který tajemství spíše světí a zachovává – Foucault to nazývá ars erotica (umění erotiky), sexuální zasvěcení pomocí učitele a tajných nauk (tantru zná z doslechu asi každý). Zatímco západní způsob cílí na pravdu úplného doznání, východní cílí na rozkoš a slast. (Ale i západní sexuální věda, říká Foucault, plodí slast svého druhu – totiž rozkoš z mluvy o sexu a dobývání jeho pravdy.) Věda o sexu vyvěrala, či alespoň byla užívána k politickým, mocenským a ekonomickým účelům. Sexualizace dítěte, hysterizace ženského těla, psychiatrizace perverzí a státní dohled nad porodností jsou podle Foucaulta čtyři hlavní techniky, jimiž si vládnoucí moc a s ní spjaté vědění postupně podrobily lidské tělo. To vše nějak přetrvává dodnes, i když dnešní doba zároveň vyžaduje jiné pojetí moci, čili moci myšlené bez krále a zákona, která cílí na život v jeho celistvosti a vystupuje ze všech sociálních vztahů. Jako recept na ryzejší vztah k sobě samému, návrat k jakési sexuální „nevinnosti“ a osvobození z mocensko-diskurzivních mechanismů, původně sloužících represi a regulaci, navrhuje Foucault obrátit se od zaměření na sexuální touhu spíše ke zkušenosti vlastního těla a jeho slastí (2. díl Dějin sexuality se jmenuje Užívání slasti a 3. Péče o sebe; Foucault se tam snaží vyzískat potřebné impulzy z antického, předkřesťanského myšlení).

Foucault toho v knížce samozřejmě říká mnohem víc, a hlavně mnohem podrobněji a konkrétněji, i když jeho odborná erudice a jeho „důkazy z archivů“ byly rovněž předmětem kritiky. Třebaže se něco může zdát pochybné, myslím, že je to fascinující a inspirativní čtení. Foucault je určitě filosofem, který s bohatstvím jazyka nakládá s velkou bravurou a s lehkostí předkládá šokující a překvapivé teze. Nutně si při četbě pokládáme otázku, zda je pravda, že čím více se naší sexualitou a jejím zkoumáním dle převládajících modelů zabýváme, tím více o ní skutečně víme, a zda rozhojněné mluvení o sexu je jen osvobozující, anebo mnohdy i dost svazující. Navíc jsme vedeni k nepříjemnému pochybování o tom, nakolik jsou naše těla opravdu naše a nakolik jsou spíše určována a manipulována zvenčí (Foucault používá v této souvislosti termín bio-moc). Otázka vývoje a proměn sexuality se jinak dnes spíše radikalizuje, nejen ideově, ale i takříkajíc materiálně, jak vzhledem k ohromné přístupnosti pornografie, tak vzhledem třeba k vývoji sexbotů a popularitě cyber sexu. Škoda, že žádného podobného vizionáře a kritického ducha, jako byl Michel Foucault, současná doba nezplodila, anebo se alespoň nikdo takový nestal tak vlivným a čteným.