Dialog „Faidros“ je „nejnemravnějším“ spiskem řeckého filosofa Platóna, asi nejznámějšího „přítele moudrosti“ všech dob. Dialogy (což jsou takové zdramatizované filosofické debaty, v nichž jako hlavní postava vystupuje Platónův učitel Sókratés) jsou formou Platónova psaní (napsal jich ke třiceti) a prokazují jeho výrazný literární talent, ač on sám si jich podle všeho zas tak necenil. Za hlavní prostředek filosofování považoval totiž patrně spíše slovo mluvené.

Rozhovor mezi Sókratem a mladým Faidrem začíná společnou procházkou mimo athénské hradby. Rozhovor je zpočátku proložen vzájemným laškováním a dvojsmysly, v nichž se Sókratés symptomaticky prohlašuje za „milovníka řečí“, ale například si zahaluje při své řeči hlavu, aby se „při pohledu na Faidra pro stud nemátl“, ptá se ho, co schovává pod svým šatem (totiž patrně přepsaný papír s jedním proslovem) a při pohledu na Faidra podléhajícího vábení prohnaného řečníka upadá dle svých vlastních – ironických – slov do bakchického vytržení. Faidros se Sókratem spolu usedají (Faidros žertuje o ulehnutí) pod jedním z druhů vrby, jehož listy podle Řeků sloužily jako antiafrodisiakum, a Sókratés opěvuje jeho opojnou vůni. Toliko příklady, ale je toho ještě víc.

Téma odpovídá kulisám – je jím „láska“, v tomto případě láska navýsost řecká, totiž vztah staršího muže k mladíkovi, který hrál důležitou roli v řeckém systému výchovy. Přesto obsahuje dost myšlenek, které mohou být snadno aplikovány na dnes běžnější způsoby milostného vztahu. Už samotné, dost hravé a provokativní rozehrání tématu, jde tak nějak přímo k věci – řeší se otázka, zda je lepší mít sexuální poměr s někým, kdo vás nemiluje, než s někým, kdo je do vás zamilován. To se zdá trochu absurdní otázka, ale až do doby, než se dočítáme spoustu na pohled přesvědčivých argumentů. Jaké lze tedy uvést důvody na obranu tvrzení, že máme být v posteli po vůli spíše příteli, za účelem pouhého požitku, než někomu, kdo nás miluje? (Láska je, to je třeba předeslat, zde definovaná jako „záliba v kráse těl“, čili jde o lásku pohlavní založenou na sexuální přitažlivosti – eros.)

Zamilovaný člověk je jakoby nemocen a jeho rozum je oslaben; nečiní dobrodiní z dobré vůle a rozmyslu, nýbrž je k nim nucen svojí touhou, a když jeho vášeň opadne, často jich lituje (a jen těžko potom zůstane své bývalé lásce přítelem). Zamilovaný člověk chce také milovanou osobu pro sebe, a proto ji často odvrací od styků s jinými lidmi, hlavně s těmi, o kterých cítí, že mají oproti němu nějaké přednosti. Dále zamilovaný člověk oceňuje milovaného i za věci nehodné, buď aby nepřišel o jeho lásku, anebo proto, že si ho sám idealizuje. Láska tedy nevede jen k prospěchu, ale často i ke škodě. Sókratés pak tyto úvahy dále rozvádí. Zamilovaný člověk je podle Sókrata nerozumný, blíží se opilému. Chce dělat milovaného člověka jemu co nejpříjemnějšího a přetvořit ho k obrazu svému a protože je ochořelý, příjemné je mu jen to, co mu neodporuje. Tak se stává, že svého protějška mnohdy chce i slabšího, závislejšího či nevzdělanějšího.

Myslím, že se to dotýká důležitého tématu, a to jak být svému vyvolenému (vyvolené) opravdovým přínosem. Asi není překvapivé zjištění, že člověk v milostném vztahu leckdy taky trochu chřadne a že vztah je oproštěn od sobeckých pohnutek nejspíš jenom v sotva dosažitelném ideálu. Určitě je mnoho vztahů, kde je sobectví více než nezištné lásky, a nemusí to být jen vztahy krajně patologické. Všude se sice lze dočíst, že láska neznamená touhu vlastnit, anebo že touha vlastnit neznamená lásku, ale už se vám to někdy podařilo oddělit? Nechme však raději mluvit Sókrata dál, neboť je možné, že nám poskytne přece jen nějaké vodítko.

Sókratův vnitřní hlas svědomí se ozývá, aby ho upomenul, že provedl něco špatného, totiž urazil boha Erota. Prý o tématu zatím hovořili jen jako nějací primitivové, kteří nikdy neviděli ušlechtilou lásku. V dalším průběhu se snaží dokázat, že láska je božským šílenstvím, které bohové sesílají na člověka jako dar a které vede ke štěstí a prospěchu, a to i v případě, kdy se jedná – zprvu – o lásku neopětovanou. Slouží mu k tomu značná odbočka, kdy nejdřív dokazuje nesmrtelnost duše a pak přirovnává ve slavném příměru duši k srostlině okřídleného spřežení a vozataje. Příměr se vysvětluje různě, ale myslím, že stačí říct, že bílý kůň nás táhne k tomu, co považujeme za správné, zatímco černý kůň se naší vůli a rozumovým volbám protiví a strhává nás na scestí. Nesmrtelná duše je tedy ve svém přirozeném stavu okřídlená a podle Sókrata putuje po nebeských cestách spolu s bohy a zří úžasné a krásné věci. Nejen věci krásné, ale to nejvyšší, co může být – totiž ideu Krásy samotné. (Platón je pro svou nauku o idejích známý. Smyslově vnímatelný svět je odrazem ideálních, od světa oddělených entit. Právě o jejich poznání usiluje filozof.) Sókratés pak vysvětluje, že díky neposlušnosti černých koňů dochází mezi dušemi k jakési strkanici, kdy duše přichází o křídla a padá do těl. Toliko mýtus a už se můžeme vrátit k našemu hlavnímu tématu.

Sókratés si poslouží svým mýtem při vznešeném výkladu toho, co se vlastně stane, když se člověk do někoho zamiluje a sexuálně po něm touží. Při pohledu na krásné tělo si duše rozpomene na ideu Krásy samé a projížďku s bohy, se kterými cestovala až na vrch světa, a při tomto „rozpomenutí“ cítí, že jí zase narůstají křídla. Proces narůstání křídel je ve vší konkrétnosti ztotožněn s rozervanými projevy silného milostného citu – mluví se o svrbění, píchání, zamilovaná „duše celá vře a pučí“, když je v přítomnosti krásného těla, celá se zavlažuje a zahřívá a okřívá, jakmile se však vzdálí, „ústí průchodů, kudy vyráží peří, se scvrknou a zavřou“, takže duše, „jsouc všude dokola bodána, je rozčilena a cítí bolest“. „Nevědouc si rady zuří a šíleností jata nemůže ani v noci spát, ani ve dne vydržet na jednom místě.“ Zamilování je tedy stav tzv. přechodový a bolestivý. Pohlavní přitažlivost je pouhým začátkem, spouštěčem, který povznáší duši, a duše je tak trochu „stržena“ na cestu vzestupu ke skutečně hodnotným věcem, které jí, a ne tělu, poskytují správnou „potravu“.

Pokud se milujícímu podaří zkrotit černého koně nezřízené žádosti, stane se milovanému člověku opravdovým přítelem, a i milovaný člověk se pak naplní jistou touhou po způsobu jakéhosi odrazu či odlesku a jeho perutě začnou narůstat. Láska se tedy spojí se skutečným přátelstvím a oba se mohou rozhodnout, zda někdy, jsouce již dost zdrženliví, vyhoví přece jen své sexuální touze, anebo se cele obrátí k čistě duchovnímu vzájemnému vztahu a budou se podporovat v růstu a pěstování filosofie, která vede přímo do říše idejí a po smrti také k vymanění duše z koloběhu znovuzrození . I ti, kteří zůstali na prahu čistě duchovního přátelství, jsou za svou „erotickou šílenost“ v dalším životě odměněni.

Mohli jsme tedy sledovat, jak Sókratés dochází k vysvětlení toho, čemu se říká platónská láska – odtud slovo „platonická“, třeba v angličtině a němčině je to totéž slovo pro obojí. Není to tedy láska nenaplněná a může být provázena pohlavním stykem, i když Sókratés dává přednost úplné zdrženlivosti a čistě filosofickému erosu (skutečně se mluví u Platóna o filosofickém pudu). Myslím, že si z toho může vzít něco i člověk, pro kterého je filosofie spíše marněním časem či silně duchamorným podnikem. Já sama musím předeslat, že v mém životě byla období, kdy jsem společné filosofování s charismatickým starším mužem považovala za silně „sexy“ záležitost, možná i více než skutečný pohlavní styk. Při oduševnělých rozhovorech vedených se sympatickým člověkem není ostatně nikdy jasné, zda záře předmětu dopadá na partnera v dialogu, anebo je to naopak; spíše jde o pohyb obojím směrem. Profesoři filosofie a jiní duchovědci se svými vyvolenými studentkami čistě platónskou lásku pěstují málokdy a možná je to škoda pro oba. Předpokládám, že pokud jste dočetli až sem, není vám filosofie zas tak proti srsti, a pokud ano, berte téma jako připomenutí toho, abychom v partnerských vztazích nezapomínali na společnou potravu duše, vzájemně se podporovali v růstu a sdíleli s partnerem i něco hodnotnějšího než třeba stolek u televize. Společné oduševnělé záliby mohou vztah obohatit, prohloubit i prodloužit, a je pravděpodobnější, že partneři zůstanou přáteli i po skončení vztahu.