Výňatek rozhovoru s MUDr. Martinem Hollým, sexuologem a bývalým ředitelem PN Bohnice

Zdá se mi, že v současné době mladí lidé často žádají o změnu pohlaví a mám pocit, že se to děje ve strašně velkém množství, a když se to z nějakého důvodu zvrtne, není to fenomén, který vede k tomu, že si lidé zničí život?

Já na to nemám odpověď a jsem v tom velmi konzervativní a snažím se vždy, pokud mám někoho na konzultaci, ho tlačit k velké zdrženlivosti k chirurgickým změnám. Když jsem se ještě učil sexuologii, tak to bylo tak, že bylo potřeba dva roky žít v té jiné roli na zkoušku, jak mi v tom bude, aniž bych ještě bral hormony a už vůbec ne podstoupil chirurgickou změnu. Pak se ta zkušební perioda zkracuje, což je strašně důležité pro lidi, kteří jsou skuteční – už teď jsem nějak schematický – skuteční transsexuálové, například děti, které v pěti, deseti letech vědí, že je to špatně. A tam bych dokonce podporoval i to, aby se třeba začala brzdit puberta, protože to je pro ty děti opravdu úleva. Je ale individuální, v kolika letech už je to možné s tím dítětem probírat, ale nepochybně existují úplně jasné případy. Nicméně co se týče takzvaných gender dysforií, kde si lidé často z té chirurgické změny dělají takovou metu nebo fetiš a věří, že si tím vyřeší ten problém. Ten je ale často širší než sexualita, protože ti lidé hledají svoji identitu na mnoha různých polích, ale tady se najednou dokážou zaměřit na jeden cíl. A potom z toho vychází to, co říkáte, že se někdy ten člověk na sebe po pěti letech podívá a zjistí, že má sice změněné pohlaví, ale těch životních problémů neubylo, a potom třeba chce tu tranzici udělat zpět. Setkáváme se i s tím, že může být komorbidita, to znamená spoluonemocnění – když to řeknu s mírnou stigmatizací – nějaké vážnější poruchy osobnosti anebo psychózy s transsexualitou. Pokud tohle máme jako hypotézu, máme být o to opatrnější, aby ten člověk skutečně dokázal o své sexualitě rozhodovat s minimem ostatních starostí. A v současné doě tím, jak se o tom hodně mluví, tak podle nějaké sociologické teorie se do toho mnohem víc lidí pouští. Nemám na to silný názor, ale myslím, že je v tom posuzování potřeba zohlednit i to, o čem se skoro nemluví: jestli toho reálně není víc, protože rodiny vypadají tak, jak vypadají, dětem se věnujeme tak, jak se jim věnujeme, tj. jako zaměstnaní rodiče, a nemáme dvoj- nebo trojgenerační rodiny, navíc třeba chybí gender vzory, protože i když je ta rodina třeba kompletní, netráví spolu dostatek času. Většina lidí mé generace, tj. padesát plus, nedostala dostatečný attachement při narození. My jsme ještě ta generace, kdy se ty děti dávaly na tři až pět dnů po narození pryč od matky, a je otázkou, jak to působilo na naši výchovu. Takže jsou tam věci, o kterých se vůbec nemluví, a které s tím můžou být kauzálně spojené, například že třeba přenášíme ob generaci nedostatek attachementu. Ale to jsou jenom fantazie. Stále je mnoho neznámých kolem toho, že teď každé druhé dítě na našem adolescentním oddělení chce, aby se mu říkalo jinak, než má v papírech, a tudíž že gender dysforie je teď spíš normou. „Není podle rodného čísla,“ říkal teď primář. Neustále mají na oddělení někoho, kdo se neidentifikuje s tím, jak je narozen. Navíc ti lidé na sebe vzájemně působí. Přijde například jeden a hned jsou čtyři, kteří si chtějí nechat říkat jiným rodem.