Co mají společného všechny historické osobnosti od počátku věků? Touží po lásce, ale taky po uskutečňování svých plánů. Lásku s vojenstvím propojil baskický aristokrat Ignác z Loyoly, který ovlivnil mnoho křesťanů i v nově probuzené mystice.
Narodil se na hradě Loyola a už od dětství se chtěl věnovat radostem světa. Vedl tedy rozmařilý život. Jeho vychovatelé ho vedli k tomu, aby se stal zdatným rytířem. Díky různým hodnostářům mohl později sloužit i na dvoře španělského krále Ferdinanda Aragonského jako páže, později se stal členem osobní stráže velmožů. Roku 1517 přímo vstoupil do armády. Dne 20. května 1521 ale utrpěl vážné zranění nohy dělovou koulí a několik měsíců se léčil na otcově hradě. Během rehabilitace si začal krátit čas čtením knih o Ježíši Kristu a životopisy svatých, hlavně četl Legendu aurea napsanou Jakubem de Voraignem. Tato četba na něj zapůsobila tak silně, že se rozhodl přímo se oddat duchovnímu životu a hlavní touhou se mu stalo „vykonání velkých věcí v božích službách“. Zažil několik duchovních prožitků, takže v té době započal s duchovními cvičeními-exerciciemi. Série meditací měla očistit jeho mysl i ducha. Jeho zápisy zdědili jezuité i jiné řády je uplatnily v katolické reformě.
Ignác z Loyoly se nejprve vydal do benediktinského kláštera Montserrat, kde vykonal svou generální zpověď. Celou noc taky probděl před obrazem Matky Boží, odevzdal své zbraně a oblékl poutnické roucho. V blízké Manrese trávil dny rozjímáním, než u něj došlo k mystickému obratu. Hodně četl, meditoval a napsal první náčrt Duchovních cvičení, který je plodem jeho osobních duchovních bojů a zkušeností. Později ho začala přepadat různá pokušení a výčitky svědomí. Kvůli nim se postil tak drasticky, že si přivodil těžké onemocnění, jehož následky ho provázely po celý další život. Pak se přes Řím vydal do Svaté země, kde se setkal s františkány, se kterými si neporozuměl. Stal se ale známým „poutníkem s holí“, skoro všechno po cestě totiž rozdal chudákům. Navštívil taky několik klášterů, kde při pobytu rozvinul svůj osobitý asketismus.
Později studoval v Barceloně, Alcalá de Henares a Salamance. Svůj postoj a rozum ale nejvíc uplatnil na univerzitě v Paříži. Zde studoval sedm let v latině, protože neuměl francouzsky. Začal stále provádět apoštolát a dával exercicie nejen španělským studentům, kteří díky němu změnili způsob života. Ostatní studenti a učitelé ho ale vesměs označovali za rozkladný živel, někdo dokonce za kacíře. Přesto 14. března 1534 získal titul magistra filozofie. V Rue Vallete, koleji sv. Barbory našel spřízněné duše, které později spolu s ním vytvořily jádro Tovaryšstva Ježíšova, hlavně se to týká Petra Fabera a Františka Xaverského. Označovali se jako „přátelé v Pánu“ a dodržovali sliby čistoty a chudoby. V roce 1540 schválil řád papež svou bulou, zakládací listinou řádu jezuitů. Dal jim tedy svolení ke svěcení na kněze a zahájili tak činnost v Itálii.
V roce 1541 byl do čela jezuitů zvolen první generál, právě Ignác z Loyoly. Hlavním heslem se stalo: „Omnia ad maiorem Dei gloriam“, tedy „Vše pro větší slávu Boží“. V pěti kapitolách stanovil hlavní cíle a povinnosti řádu. Definitivní ústavou se staly Konstituce, které byly dokončeny v roce 1552. Původní znění dodržuje řád dodnes. Generál prý má usilovat o „střední cestu“ v pojetí řádového života. Jako mystik proslul Ignác z Loyoly svou trinitární a christologickou mystikou. Jeho osoba se rychle stala známou po celém katolickém světě. V roce 1609 byl blahoslaven a roku 1622 svatořečen. Řádovým monogramem se stal IHS ( Iesus Hominum Salvator-Ježíš Spasitel lidí ) a emblémem srdce s trnovou korunou. Prý se mu zjevil i Kristus s křížem a slovy: „Pomohu vám na cestě do Říma“. Posmrtně provedl prý i zázraky uzdravení, nemocným často žehnal už za života.
Známé jezuitské exercicie, duchovní cvičení jsou způsobem duchovní formace. Účelem je dojít prostřednictvím ztišení nebo přímo mlčení, meditace a modliteb k prohloubení duchovního života jedince. Nejstarší cvičení jsou známá z dob mystiky 14.-15. století, ještě před založením řádu. V dnešní době jsou právě nejvíc provozována jezuity. Svatý Ignác, zakladatel řádu jezuitů, zavedl tzv. velké exercicie třicetidenní a malé exercicie, většinou trvající týden. Pro kněze, řeholníky a řeholnice je povinností konat tzv. malé exercicie jednou do roka. Pro konání exercicií se zřizovaly exerciční domy. První u nás byl dům u sv. Apolináře v Praze, dodnes funguje např. exerciční dům Stojanov na Velehradě, v Kolíně nebo dům na Svaté Hoře. Zkrácená verze je rekolekce, kdy může dojít k jednodennímu ztišení. K malým exerciciím se může v určitém intervalu, třeba jednou za měsíc provést krátká jednorázová rekolekce.
Ignác z Loyoly byl známý i jiným svým projevem. Dar slz ( gratia lacrimarum ) označuje v křesťanské mystice boží milost. Slzy provázejí osobu každodenním životem, hlavně během liturgie a modlitby. Nejedná se o prolévání slz jen tak. Dar souvisí s prožíváním, vciťováním se do ponížení božího Syna, rozjímání o jeho utrpení. Podobně jsou označeny ty stavy, které souvisí s lítostí nad vlastními hříchy, nad zatvrzelostí k velké Lásce, která vydala sebe. Není však zoufalstvím nad sebou samým, ani něčím podobným. Člověk mající milost prožívat bolest Lásky se neudrží a roní slzy nad netečností k této Lásce. Nad tím, jak sám tu lásku zranil a zradil-zraňuje a zrazuje. ( Kancionál 301: „Má Lásko na kříž přibitá i ranami mých hříchů…“). Kromě Ignáce z Loyoly měl být tímto darem obdařen sv. František z Assisi, který údajně oslepl mimo jiné i proto, jak vydatně ronil slzy během liturgie.
Duše Kristova je středověká katolická modlitba k Ježíši Kristu. Je spojená se jménem sv. Ignáce z Loyoly, který jí s oblibou citoval a doporučoval a taky užíval jako motto svých Duchovních cvičení, u jezuitů i jinde byla dost oblíbená. Někdy se mylně Ignáci připisovalo její autorství. Modlitba vzývá jednotlivé aspekty Kristova lidství, obětovaného v eucharistii, tedy duši, tělo, krev, vodu z Kristova boku a jeho utrpení, zároveň prosí o posvěcení, spásu a záchranu, o stálé společenství s Kristem, ochranu před ďáblem a věčný život. Užívá se i jako modlitba k eucharistické adoraci, doporučuje se jako text po přijímání pro kněze. Je spojena s odpustky. Jako moteto ji zhudebnil Jean-Baptiste Lully, žijící na francouzském královském dvoře.
„Duše Kristova, posvěť mě.
Tělo Kristovo, zachraň mě.
Krvi Kristova, opoj mě.
Vodo z boku Kristova, obmyj mě.
Utrpení Kristovo, posilni mě.
Dobrý Ježíši, vyslyš mě.
Ve svých ranách ukryj mě.
Nedopusť, abych se odloučil od tebe.
Před zlým nepřítelem ochraň mě.
V hodině mé smrti zavolej mě.
A dej, ať přijdu k tobě,
abych tě s tvými svatými
chválil navěky.
Amen.“
