Na otázky odpovídá MUDr. Martin Hollý, sexuolog a bývalý ředitel PN Bohnice

Počítá nemocnice, hlavně u dlouhodobých hospitalizací, s potřebou sexuality a intimity při hospitalizacích? Jak se s tím pracuje?

To je téma, které dlouhodobě tlačíme před sebou. Jednak je tu nějaký dlouhodobý blok, který se těžko prolamuje, proti koedukaci oddělení, což vnímám jako jeden z největších symbolů nemodernosti systému v Bohnicích, že tady máme pořád klučičí a holčičí oddělení. To je, myslím si, prostě špatně, ale není jednoduché to prolomit, protože takové ty hurá pokusy nám několikrát selhaly. Souvisí to třeba se stavebně technickým a materiálním základem. Asi všichni, kteří jsme byli někdy v nějakém kolektivním zařízení, vnímáme, že když je těch lidí moc, tak je dobré, když jsou oddělené sprchy. Druhá věc je, a to se nám daří na příjmové, akutní péči, že je potřeba trochu snižovat počet lidí na stanici. Taková kritická hranice je někde kolem patnácti až osmnácti lůžek na jedné stanici, kdy už se dá přejít ke koedukaci. Když už jich tam je dvacet dva – přestože mluvíme o rozdílu čtyř lidí – tak je to významně jinak. Další věc jsou obavy personálu, s kterými se musí pracovat, jako „Co se tam zase bude dít, proboha?“. A ono se to děje.

Samozřejmě třeba když jsem byla v Dobřanech tak se chodilo klasicky „za márnici“, když přijela návštěva. Takže ono k tomu dochází tak či tak, ať už třeba systém dělá, že se to neděje, a nijak s tím nepočítá.

Z tohoto úhlu pohledu to lze vnímat v několika rovinách. Jednak je, jak říkáte, důležité to přiznat a vytvořit tomu nějaký prostor. Když jsem nastoupil na sexuologii v devadesátém šestém, tak byl na oddělení vyčleněn dvoulůžkový pokoj, který ten člověk měl na víkend k dispozici, když přišla návštěva.

Kde to bylo?

V suterénu, jenže jak se to tady stěhovalo a technicky to nešlo dát jinam, tak to přestalo fungovat. Takže jedna věc je přiznat, že je to normální, a že i pokud mám omezené podmínky, tak je dobré tomu vytvořit nějaký prostor. Druhá věc je zkusit, a to i obecně, zkrátit hospitalizaci na minimální možnou míru, aby člověk mohl partnersky žít někde jinde. A třetí věc je možná i nějaké vlídné omezení těch možností, protože zase víme, že v určitých psychických stavech je zranitelnost a možnost podlehnutí nějakému nátlaku větší. Takže je i důležité převzít trochu zodpovědnost, podobně jako manického člověka nepustíme k bankomatu, protože to může vést k traumatizaci. Samozřejmě je ale jasné, že tohle, přestože to patří mezi základní potřeby, nemáme dostatečně ošetřené. A u nás to není za márnicí, ale jistě se to taky někde děje.

(Ptali se Tereza H. a Josef G.)