Duševní onemocnění na rozdíl od nemoci jater je onemocnění celého člověka a zasahuje do všech oblastí lidského života. Je potom samozřejmé, že ovlivňuje i sexuální život. Každý člověk například s úzkostnou poruchou si sám zažil, jakou paseku dokáže tento problém z intimního života nadělat. Osobně trpím úzkostmi už dvacet tři let a od začátku mi to v této oblasti komplikovalo život. Zachvacoval mě nepřekonatelný stud a to mě vedlo k odkládání pohlavního styku na dobu neurčitou, do té doby, než už bylo opravdu trapné být panna. Zároveň jsem se ale tímto způsobem vyhnula pohlavním chorobám a nevítaným těhotenstvím v době, kdy jsem kvůli manické epizodě střídala nepříliš důvěryhodné partnery. Zamilovat se totiž vůbec žádný problém nebyl. Stačilo o sobě slyšet něco pěkného, případně pocítit zázračnou blízkost, které se mi jinak nedostávalo. Zároveň mě dokázal nadchnout i malý detail třeba na člověku, který se jinak svým vzhledem nemohl moc chlubit a to, že zrovna bral drogy, kradl a měl pouze základní školu jsem byla ochotná hodit za hlavu. To muselo sice takovému člověku připadat jako výhra v loterii, protože jsem byla docela normální holka ze solidní rodiny a s vysokým IQ, nicméně brzy splakal nad výdělkem, protože mě záhy na to oslovil nějaký drobný detail na někom jiném. Máma se mě jednou zeptala, proč tak střídám partnery, jestli je to tím, že mám tak ráda sex, ale opak byl pravdou, na sex nikdy nedošlo. Sice mi to, jak už jsem psala, v mnohém pomohlo, ale postupem času mě to čím dál víc trápilo a mé partnery taktéž. Když jsem se po večerech zabývala svou identitou, přemýšlela jsem, mezi jaký druh sexuální orientace bych se zařadila a v té době jsem se označila za asexuála a nijak mě to nepotěšilo. Měla jsem tehdy dlouhodobý vztah a o leccos se snažila, ale bolelo mě to a vždy jsem to chtěla mít co nejrychleji za sebou. V té době mě dost štvalo, že je sex tak oblíbené téma v časopisech, a hlavně mě strašilo, že se všude mluvilo o tom, že na vztahu bez sexu je něco špatně. To značně nahlodávalo můj pocit bezpečí a stability a časem způsobilo, že se mi vztah rozpadl. Díky tomu se mi ale přihodil zázrak. Narazila jsem na zkušeného muže, pocítila k němu důvěru a tím pádem z velké části zmizela moje úzkost a najednou byl sex možný. To mi v pětatřiceti letech otevřelo celou neprozkoumanou oblast a po nešťastném rozchodu s tímto mužem se rozjela nesčetná sexuální dobrodružství. Do dneška cítím vděčnost, že jsem byla zbavena svého odporu k sexu, který byl mým prokletím. Nicméně tak dobrodružně už nežiji. Mám dlouhodobý vztah a vše je se mnou nenapravitelně v pořádku.
Lidé s duševním onemocněním řeší v sexu různé problémy, úzkosti jsou jen jedním z nich. V podstatě je sexuální život lidí s duševním onemocněním jistý druh překážkového běhu. Pro někoho je překážkou stud nad vlastním tělem, například proto, že značně přibral po antipsychotikách či antidepresivech nebo jiném druhu pokrmu. Případně může mít člověk špatný vztah k vlastnímu tělu a sám k sobě obecně a to je samozřejmě problém, protože v intimním vztahu často dochází k hodnocení těla toho druhého, nebo se hodnocení alespoň předpokládá. Dalším velkým problémem jsou sexuální traumata, která se u lidí s duševním onemocněním objevují hojněji, protože jsou právě ony často příčinou duševního onemocnění. Situaci samozřejmě komplikují i vedlejší účinky psychiatrických léků, ať už způsobují přibývání na váze anebo neschopnost erekce.
Přestože je toto téma pro spokojený život dost zásadní, je v péči o lidi s duševním onemocněním zanedbávané. Nezabývá se jim například ani Recovery star nebo I-roc a pokud s tímto tématem pacient sám nepřijde, nezabývá se jím ani psychiatr nebo psycholog. A je jasné, že otevřít toto téma je i pro samotného pacienta náročné a potřeboval by povzbuzení. Ačkoli se o sexu mluví všude v médiích, jedinec jej stále prožívá jako tenký led, po kterém je nebezpečné šlapat. Přitom by člověk i v této oblasti uvítal podporu, pochopení a určitý druh doprovázení.
