Měla jsem oblíbený kraj tam, kam jsem jezdila s rodiči na chalupu. Měla jsem tam i svoji bibli. Knihu od Zapletala, která se jmenovala Výpravy za dobrodružstvím s podtitulem: „Ostatní knihy jsou plné dobrodružství, která prožili jiní. Tato kniha je plná dobrodružství, která prožiješ Ty… V knize byla spousta úkolů týkajících se pozorování přírody. Učila jsem se podle ní poznávat i jména rostlin a zvířat.
Bohužel se stalo, že jsem se nešťastně zamilovala. Neměla jsem od rodičů žádnou sexuální výchovu, protože maminka se o podobných věcech styděla mluvit. A tak se stalo, že jsem se ocitla až na psychiatrii. Tam mi začali dávat ohromné dávky léků, na kterých jsem se stala závislá. Nebojím se tvrdit že mně tam i zničili hlavu tím, co se mnou všechno prováděli. Dodnes už bez léků neusnu, přestože dřív jsem problémy se spaním nikdy neměla.
Ale zpět k tématu neboli krajině mé duše. Strašně jsem se tam bála vrátit, protože jsem si říkala: „Co si o mně pomyslí lidi?!“ Stále jsem se necítila dost dokonalá na to, abych prošla hodnocením veřejného mínění. Nicméně jsem si uvědomila, že nemá cenu čekat na svatého Dyndy, ačkoli nejdřív na jeho svátek bych byla plně připravená žít v přírodě na chalupě. Odstěhovala jsem se tedy na Vysočinu. Konečně jsem se k tomu odhodlala. Přechodovým rituálem bylo slavení Velikonoc, kdy jsem s kamarádkou barvila a rozdávala vajíčka. Věšela jsem je i na malou vrbu jívu, která nám rostla u domu. Začala jsem konečně žít na vesnici a svůj dávný sen jsem se rozhodla naplnit. Starala jsem se o sebe i o zahradu. Vymyslela jsem si i práci pro blaho obce, chodila jsem se srpem po mezích a sekala bodláky – správně botanicky pcháč oset – aby se chmýří nešířilo do krajiny. Žila jsem si pohodově, nic mi nepřebývalo ani nescházelo. Když je člověk až moc v pohodě, stává se, že přijde něco, co ho z této letargie vyvede. Najednou z ničeho nic jsem uslyšela hlas z hůry, že se hledá Hanka Čápová neboli já. Bylo to dost hlasité a strašně jsem se toho lekla. Byla jsem tak vyděšená, že jsem zalezla do baráčku a vůbec jsem nevycházela. Nakonec se mi trochu ulevilo, když jsem po dvou dnech opět slyšela hlas z hůry, že se Hanka Čápová už našla u sebe doma. Odvážila jsem se teprve pak vyjít ven. Byla tu však malá komplikace. Dostala jsem měsíčky a neměla jsem menstruační vložky, jednoduše mi došly. Místo toho, abych si vzala sukni a abych vše zamaskovala (toto řešení mě nenapadlo), vyšla jsem si ven od pasu dolu nahatá a zkrvavená, ještě k tomu mírně vystresovaná z hlasu z hůry. Když mě takto viděli sousedé, dost je to vyděsilo a zavolali na mě záchranku. Ta za chvíli přijela. Marně jsem se bránila, přeprali mě. Měla jsem pak v chorobopise, že jsem byla agresivní. Moc se se mnou nepárali a odvezli mě do blázince. Později jsem zjistila, když jsem i po léčbě znovu slyšela hlas zhůry, že to byl jen místní rozhlas. Proč mě však hledali, to mi zůstalo nadále záhadou.
