„Potřebuji ženskou,“ povzdechl si jednoho dne Mirek.
„Už mi je sedmnáct a pořád nic.“ Poté se na chvíli zamyslel: „No jo, ale jak se vlastně seznamují vozíčkáři?“ Chvíli přemýšlel, ale když ho ani po deseti minutách nic nenapadlo, rozhodl se jít pro rady ke zkušenějším.
Zajel do blízké restaurace, kam si každé odpoledne zajel Jarek na „společenskou konverzaci“, jak říkával. Fakt byl ten, že seděl v koutě, popíjel své „pivo na trávení“ a četl noviny, které tu byly k dispozici.
„To si nemůžeš dát to pivo doma?“ Nechápal Mirek.
„Tady vůbec nejde o pivo“, vysvětloval starší kolega – vozíčkář. „Tady jde o společnost.“
„Vždyť tu sedíš sám,“ nechápal mladík.
„Ano, zatím. Ale jednoho dne…“
„Co?“ Skočil mu nedočkavě Mirek do řeči.
„Jednoho dne se to stane,“ zasnil se starší kamarád.
„Co? Co se stane?“ Hořel netrpělivostí mladík. „Mluv! Na co čekáš? Co má přijít?“
Odpověď ho ale šokovala.
„Čekám, až se to jednoho dne stane a já najdu odvahu ji oslovit. Tu mladou krásnou servírku tady.“
Mirek byl maximálně zklamaný. Představoval si cokoliv jiného, ale seznámit se s dívkou tak, že na ni bude hledět a čekat … to ne. Jeden kamarád ho zklamal, neporadil mu, rozhodl se teda zeptat druhého.
Přes okno se zahleděl ven a uviděl Honzu, dalšího kolegu – vozíčkáře, s nějakou dívkou na klíně.
„Hurá! To je ten pravý! Ten mi poradí a možná i názorně předvede.“ Těšil se.
„Ahoj Honzo! Jak to děláš?“ Halekal už zdálky na kamaráda, který už byl v tu chvíli zase sám. Ten jen zvědavě zvedl obočí: „Co jak dělám?“
„Že máš každou chvíli na klíně jinou ženskou.“
Starší vozíčkář se zasmál.
„Ne, počkej,“ zarazil ho mladík. „Fakt. Ptám se vážně. Potřebuji ženskou a netuším, jak ji sbalit, jak se seznámit.“
Když Honza viděl vážnou, ztrápenou kamarádovu tvář, zarazil se.
„To máš jednoduchý. Není nic lehčího.“ Na chvíli se odmlčel, protáhl se na vozíku, až to v něm zapraskalo: „Měl bych se jít natáhnout, narovnat záda. Bolí.“
„Počkej!“ Zarazil ho Mirek. „Záda počkají. Musíš mi pomoct.“ A pro jistotu ho chytil za vozík: „Prosím!“
Starší vozíčkář si povzdechl: „Tak jo.“ Rozhlídl se kolem: „Koukej – nejdřív si vyhlédneš slečnu, ženu, to je jedno, to záleží pouze na tobě. Prostě objekt, který chceš. No a potom ji vezmeš na klín.“
Mladík na něho vyvalil oči: „Co? Jak? Jen tak vezmu na klín?“ Nechápal.
„Nóóó…“ protáhl Honza. „Jen tak…“, zaváhal. „Nevím.“ Chytil se za bradu a zamyslel se.
Najednou se mu rozzářily oči: „Sleduj! Názorně předvedu.“ Právě okolo nich prošla hezká štíhlá blondýnka.
Honza rychle otočil svůj vozík a vydal se za ní. V těsné blízkosti zpomalil, zajel těsně za ni a jemně, opatrně do ní vrazil. Dívce se podlomily nohy a Honza ji pevně uchopil do náruče, posadil si ji na klín a provinile jí zašeptal do ucha: „Moc se omlouvám. Ale abych se přiznal, nemrzí mě to – to by se mi normálně nepovedlo, posadit si takovou krásu na klín.“
Dívka vyskočila: „Ty úchyle! To už je po třetí!“ Nadechla se a pokračovala: „Vozíčkář, nevozíčkář!“ A vrazila mu pěknou facku.
Mirek, který to vše sledoval z dálky, se chytil za tvář: „To muselo bolet.“
Vzdychl si: „Takto se asi seznamovat nebudu. Je to sice rychlé, ale bolí to.“
A vydal se na cestu domů. Smutný, zklamaný, bezradný.
„Mohu vám nějak pomoct?“ Ozvalo se za ním. Aniž by se podíval, kdo, že mu to pomoc nabízí, jen zavrtěl hlavou. Pak si to ale rozmyslel a zabručel:
„Nebo jo – kde si tady mohu dát kafe?“
„Tak pojďte kousek se mnou.“
Mladý vozíčkář až teď zvedl hlavu, aby se podíval, s kým to vlastně má jít. I když mu to v té chvíli bylo úplně jedno.
V šoku ale zalapal po dechu. Mladá drobná tmavovláska.
„Nedáte si se mnou?“ Zeptal se a vzápětí rychle dodal: „kávu, čaj, víno… cokoliv. Zvu vás,“ usmál se od ucha k uchu.
