Jak se u tebe asexualita začala projevovat? Kdy sis poprvé všimla, že je u tebe něco jinak?

Bylo to asi už někde na základní škole, kdy ve třídě bujely hormony a spolužáci se hodně zajímali o sexualitu. A mě to nijak nebavilo, nezajímalo. Oni sdíleli svoje zkušenosti a já jsem tam seděla jako puťka, kývala jsem a bála se, kdy se zeptají mě. Pak přišlo větší uvědomění ve chvíli, kdy jsem si našla první vztah. Řešila jsem to tehdy i se ségrou a ona říkala, že až si někoho najdu, změní se to, že vyspívám pomaleji. Nakonec se ukázalo, že to není pravda. Ze začátku jsem si říkala, že nejsme úplně kompatibilní, že jsme si nesedli, jenže čím víc vztahů jsem měla, tím víc jsem si uvědomovala, že to nebude úplně standardní. Říkala jsem tehdy psycholožce, že mám pocit, že bych mohla spadat do téhle „škatulky“. Je normální, když člověk na sobě najde něco divného, že potřebuje najít důvod, proč to tak je. Takže jsem pro to měla nějakou nálepku, že člověk nemá žádnou potřebu uspokojování sexuální potřeby ani v rámci vztahu. Takže první důvod, díky kterému jsem si to uvědomila, byly ty rozpady vztahů.

Diskutuje se hodně o tom, jestli je asexualita vrozená, nebo vzniká důsledkem traumat, výchovy… Jak to vnímáš ty?

Nad tím jsem taky hodně přemýšlela, protože z obou stran tam mám něco. Takže bych si troufla říct, že hrála roli určitá sexuální výchova ze strany rodičů, protože to byla veliká „no go“ zóna. Takže primární zdroje byly internet a pofidérní přednášky ve škole. Je možné, že je tam hodně silný blok, protože právě tím, jak jsem si snažila vytvářet vztahy, bylo tam vynucování si sexu. Když jsme třeba s klukem koukali na Shrecka, já jsem se podívala vedle a on byl nahý. Ve chvíli kdy člověk řekl „ne“, se to snažili obejít. Byla jsem tehdy hodně vyděšená a byl večer, takže jsem se bála jít domů, ale stejně jsem tam s tím člověkem nechtěla být, obzvlášť když jsem řekla, že nemám zájem. Tyhle události byly dvě, jedna, když mi bylo třináct. Asi sedmnáctiletý kluk mě šel doprovodit domů, a kdyby tehdy nepřišel můj bratr, nevím kam až by byl schopný zajít. Takže už v těch třinácti tam nastal nějaký blok. Už předtím jsem ale věděla, že je tam něco jinak, protože už v těch třinácti je běžný, že se lidi zajímají o sexualitu a já o to neměla zájem. Jestli ve mně něco bylo, tahle událost to naprosto přitvrdila a zablokovala mě.

Měla jsi něco jako „coming out“ co se týče asexuality? Pokud ano, jak na tom reagovali druzí?

Měla jsem, ale nenazývala jsem to „coming outem“, protože mi nepřišlo, že je to nějaká obrovská životní situace, kterou bych potřebovala nějak oznámit. Ale bavily jsme se s kamarádkou, která dost často sdílela svoje zkušenosti a říkala jsem jí: „Co kdybych byla asexuální? Je to možné?“ Ona se nad tím zasekla a řekla, jestli se jí ptám, nebo jestli jí to oznamuju. Tak jsem jí řekla, že jí to spíš oznamuju, jenom nevím, jak to podat, protože nechci slyšet takový odpovědi jako: „Počkej třeba tři roky, počkej až si najdeš toho pravýho, počkej, počkej, počkej…“ Cokoliv jsem s kýmkoliv řešila, ozvalo se to „počkej“. A tohle byl přesně ten moment, kdy jsem to slyšet nechtěla. A doma jsem to řekla ségře a mamce, ségra s tím byla v pohodě, mamka byla taková ta klasika, co jsem říkala: počkej. Ona počítala s tím, že když je někdo asexuál, nebude mít děti. A ona ví, že jsem hodně založená na to mít děti. Takže předpokládala, že tohle bude přesně ten důvod, proč bych nemohla být asexuální. A jinak s druhou stranou rodiny jsem to nesdílela, protože tam jsou hodně upjatí, konzervativní a hlavně asi ani nevím, k čemu by jim to bylo.

Jak to v tvých partnerských vztazích vypadalo, když se to partneři o tobě dozvěděli? Hledáš si k sobě někoho asexuálního?

V prvních vztazích jsem to ještě nevěděla, takže jsem to neměla šanci říct, ale říkala jsem jim, že v sexu jsem hodně uzavřená a že mi budou muset dát čas. Takže buď to probíhalo tak, že jsme si řekli, že počkáme, nebo jsme si nesedli, což je ve vztazích normální, nebo si to ten člověk pokoušel vynucovat, což vedlo k přetrhání kontaktů. A v aktuální době jsem už rok a půl na seznamce a tam to mám uvedené. A ještě několikrát tam na to upozorňuju. Když jsme se s někým sešli a neznala jsem ho, tak jsem mu na rovinu řekla, že jsem asexuální, ať s tím počítá. Přijde mi strašně dlouhé, když už člověk má něco založené a pak najednou přijde tahle informace. Za prvé je tam nabouraná nějaká důvěra, a za druhé když se pokoušíme o vztah, tak by to ten člověk měl vědět, má na to nárok. Takže od začátku se snažím informovat: hele, jsem asexuál. Pokud to přijmeš, paráda, pokračujeme dál, a pokud ne, můžeme se bavit dál, ale já v tom pokračovat nebudu. A když to vezmu, co se týče vztahů, tak to ztroskotalo na tom, i když jsme se milovali, že ten člověk byl třeba sadista. Řešilo se i hledisko polyamory, jestli bych do toho byla schopná jít. Nebo obecně, že by ten partner měl někoho na sexuální potřeby, s tím, že jsem říkala, že bych na to asi i přistoupila. Stejně to ale nevyšlo.

Mám ale kamaráda, který je také asexuál, takže s tím se hodně vídáme, i asexuálové mají nárok na mazlení, takže to využívám s ním. Takže oficiálně nikoho nemám, ale na kamarádovi si kompenzuju potřeby lidského doteku. Jsem člověk, který je hodně na tělesný kontakt, ale mám „no go“ zóny, hned o tom toho člověka informuju: na vnitřní stranu stehen mi nesahej, já se potom třeba rozklepu. Už z předchozích zkušeností mám právě ty traumata, takže jakmile se něco takového stane, když člověk v nevhodný moment něco udělá, zaseknu se, začnu se klepat. Sama to neovlivním, nevím, kdy to přijde. Takže i o tom ty lidi informuju.

Kromě toho, že máš kamaráda asexuála, pohybovala ses někdy v asexuální komunitě?

Jsem ve skupině asexuálů s tím, že pozoruju, že jsem oproti ostatním hodně, hodně mladá, asi i tím, že je to na Facebooku, protože mladší generace už Facebook moc nepoužívají. Ale pohybuju se v té komunitě. Kolikrát jsem viděla i příspěvky od Prague Pridu, protože sdíleli různé články o asexualitě. Mimo tu komunitu se snažím ty články nečíst, protože tam píšou hodně o tom, že asexuálové jsou slepá ulička, že nemůžou mít děti. Psali tam, že jsme přírodní omyl. Bylo to v začátcích, kdy jsem přemýšlela nad tím, jak to mám, a hodně mi to ublížilo, takže od té doby jsem od té asexuální komunity trochu oddálená. Chtěla jsem jít na jejich sraz, ale nakonec jsem se tam nedokopala jít, cítila jsem ne vyloženě nechuť tam jít, ale je tam hodně nových lidí, na to úplně nejsem. Ale příští rok bych chtěla jít a už mám i toho kamaráda, který by tam se mnou šel.

Zmiňovala jsi, že bys chtěla rodinu. Jak si to představuješ? Chtěla bys mít partnera, který je také asexuální, ale měli byste sex jenom za účelem založení rodiny?

Aktuálně je možné využít spoustu šancí, takže třeba nějaká asistovaná reprodukce. Záleželo by na tom, jak to budeme mít s partnerem nastavené. Musela bych pracovat s tím, co by chtěl můj partner. Myslím si, že bych byla schopná mít sex, ale neměla bych z toho ten prožitek. A ještě ve chvíli, kdy by mě do toho ten člověk nutil, to nemá smysl. Takže asi hodně záleží na přístupu druhého člověka. Byla bych schopná mít sex, kdybychom měli nějakou společnou domluvu co a jak a co třeba nedělat.

Dala ti asexualita do života i něco pozitivního?

Když sleduju ty kamarádky, spolužačky, tak hodně jejich konverzací se týká sexu. A s tím kamarádem asexuálem jdeme radši do galerie, povídáme si o vědeckých věcech. Cením si toho, že sex není středobod mých zájmů. Nemá pro mě v životě takovou váhu.

Jasně, že víc rozvíjíš i jiné svoje stránky, jiné kvality, záliby…

Určitě. Trošku si uzavírám dveře od komunikace s ostatními, což mi na jednu stranu moc nevadí, ale na druhou stranu když si s tím člověkem nerozumíme sexuálně, máme možnost se víc poznat, co se týče povahy, vytváříme si nějakou důvěru k sobě.

Jak jsi říkala, že pro tvoje kamarády je sex středobodem konverzací, jak se ti jako asexuálovi žije ve společnosti, která je dost sexem posedlá?

Já jsem si na to časem zvykla. Když to vezmu i od dětství, tatík byl člověk, který se vyjadřuje hodně explicitně, hodně času jsem trávila také s bráchou, takže konverzace o sexu jsem poslouchala odmalička. Občas se něčemu i zasměju, že mi to přijde vtipné. Před třemi měsíci jsme měli adaptační kurz, spolužačky se znaly pár hodin a už si byly schopné vyprávět o sexu. Měli jsme za úkol vybírat, co mají všichni společné. A zaznělo tam: No a všichni jsme s někým spali. A já jsem to nechtěla s těma holkama řešit. Neznám je, k čemu mi to bude… S většinou z těch holek ani nemám v plánu se víc bavit. Takže jsem zvedla ruku, abych měla klid. Ale jinak ti kamarádi mě mají jako vrbu, postěžují si, v čem mají ve vztahu problém, ptají se, jak to vidím jako člověk, který do toho není zainteresovaný. Jinak mě to nijak nebolí, nestydím se u toho. Jsem v tom i otevřená. Zároveň jak člověk poslouchá spoustu věcí, dokáže si na to udělat pohled, i když se toho neúčastní. Takže myslím, že nemám zkreslený pohled o sexu i přesto, že ho neprovozuju. Takže i z toho pohledu ostatních mi to pomáhá.

Jako další pozitivní věc vnímám to, že jak dělám s lidmi, pomohlo mi to, i co se týče empatie. Dělám se starými lidmi, a tam je tabu jakákoliv sexuální aktivita. A stejně jako je to středobod konverzace mladých lidí, totéž je u starých, jenom se o tom nemluví. Měla jsem i nepříjemné zážitky jako když mi pán ve sprše začal vyprávět o svých sexuálních zážitcích, to už mi nepříjemné bylo, ale to by bylo nepříjemné každému. Takže hlavně co se týče té empatie.

Napadá tě ještě něco důležitého, co by mělo zaznít?

Asi ta komunita. Spousta lidí si ani není vědoma, že něco takového existuje. Když už máme ty pofiderní přednášky na školách, bylo by dobré zmínit i to, že když to necítíte, tak je to v pohodě. Uklidňují tam ty lidi, že je normální cítit se nadržený, když si jdeš večer lehnout, tak by bylo přínosné zmínit i tu druhou stranu. Takže asi ta komunita, aby se trochu rozšířila. Nemyslím si, že by nás bylo tak málo. Lidi se ani nemusí považovat za asexuály, jenom si nemusejí libovat v sexu. Myslím, že i tihle lidé by mohli být přínosní komunitě, protože se trochu rozšíří. Když budeme hledat partnera, nebude to tak komplikované. A hlavně čím větší komunita je, tím víc o nás lidi budou vědět. Je to velké tabu, takže mluvit o tom ve společnosti…