Zima. Sníh. Haldy sněhu. Bílá krása. Ladovská zimní pohádka.
Jako zdravá jsem zimu milovala. Žila jsem na Slovensku, sestra závodně lyžovala, tatínek byl tělocvikář, a tak nebyl problém každý víkend, každou volnou chvilku strávit na horách, na sněhu, na lyžích. Liptov, Tatry … nebylo to daleko.
Potom ale přišlo jedno nepovedené lékařské vyšetření, závadná kontrastní látka, neudělaný test na alergii, anafylaktický šok, klinická smrt, šest týdnů v komatu, ochrnutí a invalidní vozík.
Po mnoha letech tvrdé dřiny jsem nakonec ještě pár let i jako vozíčkář jezdila na hory, na monoski. Krása!
Jenže roky přibývají a člověku na invalidním vozíku vcelku rychle přibývá i zdravotních problémů a ubývá sil.
A tak dnes sedím doma, u okna, a sleduji poletující sníh. Vločky jsou krásně bílé a křehké jako byla i Katka. Vždy mi ji připomenou. Že by proto, že při svém prvním pokusu sjet na lyžích malý kopeček si zlomila nohu? Určitě ne!
Katka byla má dlouholetá přítelkyně i navzdory tomu, že jsme byly protiklady úplně ve všem. Jako slunce a tma. Ona světlá, hubená, skoro až průhledná, tichá, neskutečně křehká.
Když jsem k ní přišla na návštěvu, všude u ní bylo ticho, svíčky, svaté obrázky, křížky…
Já naopak – tmavá, veselá, milující tanec, rock, motorky, vychovávaná v přísně ateistickém duchu…
Nechápala jsem ji. Tenkrát ne.
A přesto všechno, nebo možná právě proto, z nás byly moc dobré kamarádky.
Po škole se ale naše cesty rozešly hodně daleko – ona pracovala v největší bance na Slovensku, já na opačném konci republiky v nemocnici na rehabilitačním oddělení. Dělily nás stovky kilometrů a mobily, ani maily tenkrát ještě u nás nebyly samozřejmostí.
O to větší radost jsem měla, když jsem ji uviděla jako jednu z mála poté, co jsem se po tom nešťastném vyšetření probrala z šestitýdenního kómatu.
Byla to totiž právě ona, komu jsem chtěla říct o svém zážitku z klinické smrti, o svém setkání s Bohem… Já ateista! Jí jsem to vše chtěla říct. Věděla jsem, že ona mi bude naslouchat, že ona mě pochopí. Všichni ostatní se mi tenkrát snažili vysvětlit, že to byl jen sen.
Dokonce za mnou poslali psycholožku, aby mi to vše vymluvila.
Nadšeně jsem Katce popisovala tmavý tunel, světlo na jeho konci, nekonečnou Lásku… moje setkání s Bohem, povídání si s ním…
Katka mě poslouchala, ale nebyla ani nadšená, ani překvapená.
„Já tohle všechno už mnoho let znám a zažívám každou chvíli,“ řekla mi tiše. „Já vím, co to je a jaké to je.“
Na druhý den mi povídala o divném snu, který tu noc měla:
„Byla jsem v kostele, vdávala jsem se, jenom ženicha jsem nikde neviděla.“
„Já vím, on tam skutečně nebyl,“ souhlasila jsem s ní. „Ale ty jsi byla nádherná,“ doplnila jsem ještě.
Překvapeně se na mě podívala.
„Já jsem zase ve svém snu tam, na té tvé svatbě totiž byla. A ženich tam skutečně nebyl.“
Navzájem jsme si popisovaly kostel, kde ta její svatba byla. Naše popisy byly úplně stejné.
Význam těchto snů jsme pochopily až za rok, kdy mi Katka oznámila, že odchází do kláštera. V Polsku ten rok otvírali nový klášter a brali tam ženy do čtyřiceti let věku. Katka měla třicet osm.
Pro splnění svého snu dokázala opustit krásný byt, lukrativní místo s luxusním platem, rodinu, přátele…
Možná tušila, že už nebude dlouho tady, na zemi. Po třech letech od věčných slibů Katka zemřela.
Byla tak krásná, křehká, bílá, jako ty vločky. A proto mi ji vždy připomenou.
Ale nejen to. Tato vzpomínka mi vždy vlije do žil novou víru – že člověk se nemá nikdy vzdávat, nikdy nemá házet flintu do žita, protože pokud bude věřit, doufat, nebát se jít vpřed a dokáže se něčeho i vzdát, nebo dokonce všechno obětovat, nikdy není na nic pozdě.
A i ten zdánlivě neuskutečnitelný sen se mu může splnit.
