Ptáme se MUDr. Martina Hollého, sexuologa a bývalého ředitele PN Bohnice

Jaký je váš pohled na sexuální asistenci, zvlášť u lidí, kteří mají psychiatrickou diagnózu, včetně mentálních handicapů?

Myslím si, že myšlenka je to šlechetná, ale tam se většina těch systému zvrhla. Je několik států, kde to začalo fungovat, třeba ve Švýcarsku to snad pojišťovny proplácí, ale strašně těžko se to drží v etické rovině. Řeknu to možná ne úplně korektně: je málo takových světic, které by to dělaly jenom ze sebepřesahujících důvodů, takže se to potom, zvláště pokud jich potřebujeme víc, vlastně prolíná s prostitucí.

A je to asi těžké i legálně…

Třeba se to pak i legalizuje, ale kdo to vlastně potom bude dělat. Jsem k tomu tedy opatrný v té aplikaci, přestože ta myšlenka je dobrá a je to určité překonávání handicapu. Někdy se z toho ale dělá to hlavní řešení místo toho, abychom pracovali s tím, co ten člověk má udělat pro překonání toho handicapu sám. Možná je to trochu podobné tomu, když budeme stavět ústavy, kde bude hezky, místo abychom ty lidi učili se zabydlet v paneláku, což je často nuznější, složitější, těžší, ale je to toho člověka, na rozdíl od toho, když mu přijde asistentka.

Ta idea je tam vlastně taková, že může právě i učit, zplnomocňovat toho člověka, což je, přeneseně řečeno učení bydlení v tom paneláku.

To je opět téma, s kterým se málo pracuje a je to nedostatečně ošetřené, taky asi proto, že není moc lidí, kteří mají svou sexualitu úplně v pořádku. Ale zase bych se obával různých zkratek, například že vytvoříme ligu sexuálních asistentů a asistentek, kteří všechno vyřeší. Vždy to zůstane taky na těch lidech. Je dobré jim s tím pomáhat třeba i bez toho, že bychom na sebe sahali, protože ten nejsilnější sexuální orgán je v hlavě.