„Mami, zamiloval jsem se.!“ Řekl syn ihned po svém návratu domů.
Matka zvedla hlavu od sporáku a celá se rozzářila: „Konečně!“
„Rozhodl jsem se. Budu se ženit.“
„Výborně! Ani nevíš, jakou radost jsi mi udělal. Ale co tak najednou? Musíš?“
V tu chvíli byla matka opravdu radostí bez sebe. Synovi už bylo osmadvacet a ona se začínala bát, že se ani vnoučat nedočká. Ani nečekala na odpověď a ptala se dál:
„Kdo je to? Znám ji?“ Přímo hořela nedočkavostí.
„Ano.“ Odpověděl syn s úsměvem od ucha k uchu. Byl překvapen. Netušil, že to půjde tak lehce. Znal matku, čekal ironické poznámky a námitky. Celou kopu námitek. Místo toho nadšený souhlas. Teď by matku nejraději objal, takovou měl radost.
„Eliška,“ odpověděl s úsměvem. „Krásná, hodná, milá.“
„Eliška …“ zamyslela se matka.
„Eliška?!“ Matka ztuhla. „Já znám jenom jednu.“ Odmlčela se. „Snad ne ta na vozíku? Že ne?! Řekni, že to není pravda. Že je to jiná Eliška.“ V tu ránu bylo po idylce.
Slávek ale přikývl: „Je to ta na vozíku.“
Matka se zhrozila:
„Zbláznil ses?!“ Zhluboka se nadechla a pokračovala: „To ne! V žádném případě!“ Její hlas se měnil v hysterický křik: „To nemůžeš myslet vážně! To si nemůžeš najít normální holku? Ty? To jsi tak neschopný, že nemáš na víc, než na holku na vozíku?“
„Ale ona je normální,“ zaprotestoval zatím ještě v klidu Slávek.
„Jak normální?!“ Vykřikla matka. „Vždyť je na vozíku! To je podle tebe normální?“
Tak to už syn nemohl a nechtěl dále poslouchat. A než se hádat a říct něco, co by oba později mrzelo, rozhodl se, že raději odejde. Zamířil do hospody, kde ho už čekala celá parta mladých mužů.
„Ahoj Slávku! Prý se budeš ženit,“ přivítali ho.
„Jo,“ přikývl.
„Kdo je ta šťastná? Známe ji?“ Zeptal se ho Laďa, starý kamarád z dětství.
„Eliška,“ odpověděl mladík.
Kamarád se zamyslel: „Eliška… Eliška…“ Po chvíli se ale zarazil: „Snad ne ta na vozíku?“
Slávek opět přikývl.
„Zbláznil ses?“ Zhrozil se kamarád.
„Proč?“ Nechápal Slávek.
„Vzít si vozíčkářku? Ty nejsi normální! Vyspat se s ní, zkusit, jaké to je – to ano, je hezká, tak proč ne, ale brát si ji? Vozíčkářku? Proč?“
„A proč ne?“ Nechápal. Co mají všichni proti ní? Vždyť je to chytrá hodná holka.
Slávek byl zmatený: „Proč bych si nemohl vzít holku na vozíku? A Eliška je nejen krásná, ale i chytrá, vystudovala vysokou školu.“
„Protože to není normální,“ slyšel ze všech stran. „Když si zdravá holka vezme kluka na vozíku, to ano, ale zdravý kluk holku na vozíku? To se nedělá! To ne!“
„Mám ji rád. Je krásná, je chytrá. Je úplně normální, akorát nemůže chodit,“ vysvětloval kamarádům.
„A to je to! Ženská musí kolem tebe a kolem děcek běhat! Běhat po bytě, rozumíš? Uklízet, prát, vařit.“ Oponovali mu jeden po druhém. „To všechno z vozíku nezvládne.“
„Ale to přece zvládnu i já. Ona udělá, co bude moct, zbytek já,“ nepřestával vysvětlovat Slávek. „Mám přece zdravé ruce, neupadnou mi. Mám ji rád. A taky se s ní můžu o všem bavit, je chytrá.“
„No to ještě k tomu! Chytrá vozíčkářka! Nejhorší kombinace, jaká existuje! Neblbni! Vzpamatuj se, pokud je čas!“
Slávek byl zmatený. Nechápal. Co proti ní všichni pořád mají?
„Nic proti ní nemáme,“ začal vysvětlovat další z kamarádů. „Je fajn, je hezká, milá, to všechno ano. Jistě je dobrá kamarádka, ale to je tak všechno. Je přece na vozíku!“
„A?“ Slávek pořád nechápal a možná ani nechtěl pochopit, co tím myslí.
„A?! Člověče, vždyť ona s tebou nebude moct jít ani na zábavu, ani k táboráku.“
„Proč ne?“ Zeptal se rozladěně Slávek. „I na vozíku se dá tancovat, i na vozíku se dá sedět u ohně.“
„Blbče! Ty to pořád nechceš pochopit!“ Rozčilil se Laďa. Chvíli váhal, potom se ale zhluboka nadechl a vysypal to ze sebe: „Protože ženská na vozíku má sedět doma a nechodit mezi normální lidi! Vždyť je to horší, než kdybys byl teplej!“
„Proč?!“ Teď už zvedl hlas i Slávek. Už ho to přestávalo bavit. „Co máte všichni proti vozíčkářům a homosexuálům? Vždyť jsou to lidi jako my!“
„Hele! Hele! Cos to řekl?! Nás stavět na úroveň gayů a vozíčkářů? Kluci slyšeli jste?“ ¨hospodou to zahučelo. „On je snad teplej, a ještě se ožení s vozíčkářkou! Vypadni, než ti rozbijeme hubu a zpřerážíme všechny kosti v těle! A už se tu neukazuj! Tohle je slušný podnik pro slušné lidi.“
„Co je neslušného na tom, když chlap miluje chlapa, nebo když zdravý kluk miluje holku na vozíku? Co je na tom? Co vás uráží? Myslíte si, že vy jste něco víc? A dělat si nárok na celou hospodu? A vy o sobě tvrdíte, že jste vzdělaní lidé? Jste burani!“ Řekl rázně, vstal a poodešel ke dveřím. Byl pevně rozhodnutý dát přednost lásce před kamarády.
„Vypadni!“ Zařval kdosi. „A už se tady neukazuj!“
Laďa se ještě jednou smutně podíval na Slávka, pokroutil hlavou, teatrálně rozhodil ruce a zvolal do světa:
„Je to blázen! Hoďte na něho síť!“
