Co mají společného všechny historické osobnosti od počátku věků? Touží po slávě, bohatství, ale hlavně po lásce. Francouzský všeuměl Cocteau byl tedy básníkem, divadelníkem, filmařem, grafikem, později se stal i členem Francouzské akademie, ale toužil po své múze.
Velice známý byl hlavně díky své největší životní lásce, partnerem po dlouhou dobu mu totiž byl Jean Marais, světoznámý herec a malíř. Jean Cocteau sám se narodil 5. července 1889 v Maisons-Laffitte do prominentní pařížské rodiny Georgese Cocteaua a Eugénie rozené Lecomte. Jeho otec byl známý advokát a také amatérský malíř. Pak ale došlo k situaci, o které dokázal Jean promluvit teprve na konci svého života. Za nejasných okolností se jeho otec, když bylo Jeanovi devět let, zastřelil. Otcův dobrovolný odchod ze života ho tedy silně zasáhl a teprve od té doby se začal projevovat jako neurotické a vůbec problémové dítě. Na střední škole se mu ani na několikátý pokus nepovedlo složit maturitní zkoušku. Rodinu tak zklamal. Brzy se ale od rodiny odpojil a odjel do hlavního města Paříže, rozhodnutý věnovat se hlavně umělecké tvorbě.
V té době psal především verše, s jejichž recitací mu pomáhal jeho věrný přítel, herec Eduard de Max. Před 1. světovou válkou se Cocteau držel programově daleko od slavné avantgardy, patřil spíš do okruhu konzervativců v umění, jako byl Maurice Rostand a Catulle Mendés. Fascinován byl především poezií z 16. století skupiny Plejáda. Roku 1908 publikoval první sbírku La lampe d´Aladin, ovlivněnou zmiňovaným archaickým stylem, ale pak se k ní už moc nehlásil. Jeho zaměření se totiž změnilo během setkání se Sergejem Ďagilevem a jeho Ruským baletem. Přímo iniciační tak pro Cocteaua bylo představení Pták Ohnivák z roku 1910, k němuž napsal hudbu Igor Stravinskij. Cocteau se proto začal měnit. Světové války se účastnil jako řidič sanitky. Pak se vrhl mezi umělce z pařížského Montparnassu, jako byl malíř Picasso, básník Apollinaire nebo výtvarník Modigliani. V roce 1917 napsal Cocteau pro Ruský balet své první libreto s názvem Paráda. Hudbu pro něj složil Erik Satie, kostýmy navrhl Picasso. Šlo o první dílo nové tvůrčí etapy, ve kterém se k avantgardě přiblížil mnohem více, ale jistý odstup hlavně od jejích kolektivních akcí vždy udržoval, považovali ho proto za solitéra. Nejvíce se tak přiblížil hudební Pařížské šestce.
Žil velmi bohatým společenským životem. Později se přímo vrhl na divadelní tvorbu. Napsal poměrně dost her, především ta pojmenovaná Svatebčané na Eiffelce z roku 1921 se diváka snažila provokovat skoro programově. Určitým vyvrcholením podobné linie se stala hra Král Oidipus, ve které postavy užívaly místo slov čísla. Tu už diváci přímo a nemilosrdně vypískali. Problémově zapůsobil Cocteau i jinak. Ve své době se totiž stal prvním francouzským umělcem, který se přihlásil k homosexualitě. Přitom měl prokazatelně milostné vztahy i se ženami, jako byla Natalja Pavlovna Palejová mezi roky 1932-1934. On si ale stál za svým, prvním jeho známým milencem se stal nadějný spisovatel Raymond Radiguet. Románek ale skončil tragicky, roku 1923 zemřel Radiguet na břišní tyfus. Cocteaua to silně zasáhlo a uklidnění svých rozjitřených citů našel v opiu. Typická i později byla jeho umělecká mnohotvárnost. Podle teoretika Bretona to způsobilo jeho nedocenění ve své době. Přelom dvacátých a třicátých let se stal vrcholem jeho prozaických snah, vyšel mu klíčový román Les Enfants terribles, ve kterém řešil téma dospívání. Cocteau ale také činil výboje do opery a malby, i dalších forem umělecké tvorby.
Své záměry různě střídal, takže nebylo možné u něj odhadnout, co přijde příště. Začátkem třicátých let se Cocteau chtěl přeci jen usmířit s divadelním publikem i avantgardními umělci. Objevil přitom formu, jaká by mohla být podle jeho vlastních měřítek novátorská. Přitom chtěl zůstat pro diváka nadále zajímavý. Značný úspěch mu přinesla hra Lidský hlas, napsaná v roce 1930. V té stojí na jevišti po celou dobu jenom jediná herečka. Známý text pak byl použit jako libreto pro stejnojmennou operu Francise Poulenca. V tom samém roce se ale Cocteau nadchl konečně i pro film. Jeho vstupem do této oblasti se stal krátký snímek Krev básníkova. K jeho nejúspěšnějším divadelním hrám z této doby ještě patří La Machine infernale.
Roku 1937, na zkouškách Krále Oidipa, poznal Cocteau tehdy 24 let starého herce Jeana Maraise. Zachvěla se mezi nimi země i nebe a vznikl tak milostný vztah, který vydržel skutečně dlouho. Žili spolu nejprve na náměstí Madelaine v Paříži, později v Milly-la-Foret. I když spolu byli po dlouhou dobu, Cocteau psal Maraisovi dopisy a strkal mu je pod dveře. Dnes se hodnotí jako samostatné umělecké dílo. Patřilo do nich i mnoho milostných básní. Herec Marais se pro Cocteaua stal skutečnou múzou se vším všudy. Inspiroval jej dokonce k vytvoření celé řady literárních i filmových děl. Cocteau také Jeana Maraise uvedl do uměleckého prostředí tehdejšího hlavního města Francie a skutečně tak zahájil jeho hvězdnou filmovou kariéru. K jejich bezprostředním a nejvýraznějším spolupracím patří hlavně různé filmy, jako například snímek Věčný návrat z roku 1943, pro který napsal Jean Cocteau scénář a Marais vytvořil hlavní roli, velice úspěšným byl především film Kráska a zvíře z roku 1946, kde Jeana Maraise Cocteau vedl jako režisér. V tomto díle Cocteau trochu zapomněl na svou originalitu a hodně se podřídil vyprávěcím zvyklostem kinematografie hlavního proudu. Publikum ho přesto nadšeně přivítalo, ale avantgardisté to samozřejmě viděli jinak, jako úpadek a podbízení se. Jean Cocteau si je ale pokusil usmířit náročnými filmy. Mezi ně patřil pokus Orfeus z roku 1950 a Orfeova závěť z roku 1960. Postupně byl Cocteau stále oslabenější a zemřel na infarkt na svém zámečku v Milly-la-Foret 1. října 1963 ve věku 74 let. Až do konce s ním byli jeho dva milenci, Edouard Dermit a Jean Marais.
