Petr znal Káju snad odjakživa. Bydleli ve stejném domě, i když na jiných patrech.

Kája, jako malá slečna a později i jako slečna větší – moc krásy nepobrala, ale Petra vždy zajímaly a fascinovaly její kypré vnady a postupem času to bylo ještě výraznější. Začaly ho uchvacovat její plné čtverky. Pokaždé, když ji potkal na chodbě, mohl na nich oči nechat, ruce se mu chvěly a na čelo mu vystupoval studený pot. Nerozuměl tomu, ale bylo to příjemné. Velmi příjemné. Často na ni číhal za pootevřenými dveřmi, až půjde kolem. V té chvíli „náhodou“ vyrazil z bytu na chodbu a tvářil se strašně nešťastně.

„Ahoj, Peťane!“ Zahalekala pokaždé Kája.

„Potřebuješ něco?“

Pokaždé si něco vymyslel. Byl od dětství na vozíku, takže to příliš velký problém nebyl. Jednou potřeboval něco zvednout, jindy podat… A Kája pokaždé ochotně doběhla, skočila, podala… Petr naprázdno polykal a koukal. Zvláště, když skákala, nebo mu podávala věci ze země. Doma nenosila pod tričkem podprsenku, a tak fantazie mladého kluka pracovala na plné obrátky.

Taky rád sedával na balkóně a hlídal chvíle, až Kája půjde věšet prádlo na svůj balkón o poschodí níž, v kalhotkách a tílku. Shora byl pohled ještě zajímavější. Zvlášť, když zafoukal chladný větřík a bradavky jí chtěly roztrhnout tílko.

Miloval chvíle, kdy Kája zaklepala na dveře: „Jdeme hrát fotbal, Peťane. Pojď s námi.“ Nečekala na odpověď, chytla vozík, sama ho vytáhla na dvůr a než stihl cokoliv říct, utíkala s ním až na hřiště. Její prsa mu přitom masírovala uši a ramena …

Celou noc na to myslel a nemohl spát. Vzpomínal na Káju, jak lítala po hřišti. Pokaždé vyhrávala. Ne snad proto, že by byla tak dobrá fotbalistka, spíš proto, že její protihráči hleděli především na její velká prsa, která letěla proti nim jako dvě neřízené střely, než na balón, který se pokaždé trefil do brány.

Dokonce i o pár let později, když se Petr oženil, číhával na Káju. Tajně ji sledoval a v duchu obdivoval její kypré tvary. Manželku měl hezkou, ale drobnou, útlou, přesný opak svých snů a představ. Musel si ji vzít, byla to, jak říkával „nešťastná náhoda“, a když se mu narodil syn, dodával: „Ale krásná.“ Bohužel ani tato „nešťastná, třebaže krásná náhoda“ jejich vztah nezachránila a manželství se po roce rozpadlo.

Po rozvodu to byla opět Kája, kdo ho pozval do hospody na oběd, na pivo, na kafe… kdo ho vzal na fotbal, na partičku karet…s kým řešil svoje problémy… sledoval přenosy sportovních utkání.

Stali se z nich dobří kamarádi a Petr začal na Káju myslet čím dál víc. I když se často chovala spíš jako kluk než jako holka, vůbec mu to nebránilo v tom, aby o ní jako o ženě snil. A byly to sny hodně divoké, plné vášně a náruživosti.

Zvláště, když musel odjet na dva měsíce do nemocnice a pak ještě na půlroční pobyt do rehabilitačního ústavu. Bylo to pro něho těžké. Tak alespoň toužil a pohrával si s představami o Káji ve svém objetí, o jejich kyprých vnadách. Neuvěřitelně se těšil domů. Na jedné straně se mu sice nechtělo do prázdného bytu, ale na straně druhé, myslel na Káju a těšil se na její plné čtverky pohupující se volně pod tričkem… V duchu si dodával odvahu a plánoval, co a jak jí po návratu domů řekne. Všechno jí řekne – o tom, jak ji chce, jak ji potřebuje, jak ho neuvěřitelně vzrušuje. Řekne jí o svých snech a představách, o touze, která ho chce roztrhat.

Když ho přivezla sanitka domů a na chodbě uslyšel její hlas, hrdlo se mu sevřelo, krev se mu nahrnula do hlavy, v uších mu začalo hučet…

„Ahoj Peťane!“ Zvedl zrak a těšil se, že svůj pohled zabodne, jako vždy, na její velká ňadra… Nic. Kde jsou? Co to je?

„Ahoj Peťane!“ najednou si uvědomil, že hlas byl trochu hrubší, než obvykle býval.

Zvedl zrak – pod nosem jemný knírek, ale k tomu měla Kája sklon už dlouho. Vlasy ostříhané hodně nakrátko, ale to také nosila už od dětství.

Pohledem opět sjel níž, na hruď. Nic! Na místě, kde měla být prsa, kde vždy byla prsa, na místě těch krásných plných čtverek, teď nebylo nic. Vůbec nic. Nechápal to. Znovu zvedl zrak.

„Ano, jsem to já, Kája. Ale už ne ta Kája, ale ten Kája.“

Petr zaúpěl: „Proč?“

„Pojď na pivo, musím ti toho tolik říct.“ A už odvážel Petra k sobě do bytu. Vytáhl z ledničky dvě piva, otevřel, jedno podal Petrovi a sedl si naproti němu:

„Já jsem teď konečně šťastný! Člověče, to si neumíš představit!“ Zarazil se: „Teda ty umíš, ty chlap jsi. Být ženská…“ chvíli hledal ta správná slova, než pokračoval: „Být ženská, to ti je tak blbé, ale být chlap, to je tak fajn! Viď, že máš taky radost? Já obrovskou.“

Petr bezmyšlenkovitě přikývl, ani nevěděl na co.

Ještě si chvíli představoval, jak rád by se s Kájou, ženou kyprých vnad, díval celé noci třeba na hvězdy, a nejen na hvězdy, hlavně na ni, na její tělo, které ho už roky tak vzrušovalo, po kterém tak toužil… Teď bylo, ale všechno v nenávratnu. Celou noc nespal, vzpomínal na Káju, ženu svých snů, představoval si, jak ji hladí a laská, kde všude ji hladí, jak se s ní miluje a úpěl: „Cos mi to udělala?“

Z plánovaného dobrého kamarádství zůstalo pouhé: „Ahoj, Peťane, potřebuješ něco?“

„Ne, díky.“