„Objednal jsem ti taxi, jeď domů“ řekl Michal Lence a rozhlídl se kolem. „Přijede tady k těm dveřím, běž už na něj čekat ven.“
„Ty se mnou nepojedeš?“ Zeptala se Lenka, i když odpověď znala.
„Víš dobře, že jeden taxík dva vozíčkáře nevezme.“
„Tak jeď první ty,“ zkoušela to Lenka dál, protože věděla, jak toto dopadne.
„Ty musíš jet první. Odemknout, zatopit, připravit hadry na utření kol vozíku, uvařit mi čaj, rozestlat postel …“
A vrátíš se sám? A v jakém stavu? Chtěla se ho ještě zeptat, ale raději se kousla do jazyka. Michal ji vyprovodil ven: „Ahoj, jdu dovnitř, je tu zima.“
„Pošlu ti taxi hned zpět,“ řekla v blahé naději.
„Ne! Já si ho umím zavolat sám.“ A pro jistotu za sebou zavřel dveře.
Naštěstí taxík ihned přijel. Chtěla nastoupit.
„Počkejte chvilku, prosím,“ řekl jí taxikář. „Raději pojďte dovnitř, musím jít na záchod.“
Přikývla a vjela teda zpět do budovy, aby nemrzla venku. Zima jí i přes rukavice zalézala pod nehty.
Rozhlédla se kolem, jestli ještě někde neuvidí Michala, že by tu chvíli počkal s ní. Uviděla ho stát v hloučku mladých lidí. Popojela teda kousek, že na něho zavolá, když uslyšela smích a zahlédla jednu slečnu, jak si sedá Michalovi na klín. „No to jsem zrovna vidět nemusela,“ napadlo ji. Otočila se, že přece jenom raději počká až u dveří. Popojela pár metrů, když opět uslyšela smích. Nevydržela a otočila se. Michal se vášnivě líbal s mladou slečnou a rukou pod její halenkou kontroloval velikost jejích prsou.
S očima plných slz dojela až ke dveřím.
„Vidělas, cos vidět nechtěla, viď?“
Otočila se. Petr, dlouholetý kamarád, ji podal kapesník. Chytil ji kolem ramen: „nic si z toho nedělej.“ Pevně ji přitiskl k sobě. Snažil se svými ústy najít její ústa a dostat svou ruku na její prsa.
„Co blbneš?“ Odstrčila ho.
„No co, Michal už má ruku pod její sukní. Jako každý rok nakonec někam spolu zalezou.“
„Děkuji za info,“ řekla suše. „Odejdi!“
„Celé roky jsi mi říkala, že jsem nejlepší kamarád. A teď děláš drahoty.“
