„Tati, co to znamená, když jde na chlapa jaro?“
Vlado sebou trhnul. Celé roky se bál, kdy to přijde a on bude muset synovi odpovídat, vysvětlovat a mluvit s ním o otázkách lásky, seznamování, namlouvání a nedej Bůh i sexu. Už dávno o tom se ženou mluvili. Trvala na tom, že synovi to musí vysvětlovat otec. A úplně všechno.
„Přece nechceš, abych mu já, jako žena, vysvětlovala erekci a plození dětí.“ Říkala mu.
„Ty máš ale blbé nápady,“ bránil se Vlado. „Kluk je na vozíku.“
„No a? Jen počkej!“
A už je to tady! Manželka měla pravdu. Vlado se zpotil. Utřel si čelo a přemýšlel, jak a co říct, jak se z toho vyzout, zahrát to do autu: „Nó…“ protáhl. „Jaro je jaro – všechno roste, pučí, kvete…“
„A dál? Nechceš mi říct, že i já budu pučet, kvést…“
Otec dostal spásný nápad: „To ne,“ zasmál se. „U lidí je to trochu jinak – lidem, zvláště pak mladým, se zapalují lýtka.“
Syn na něho vykulil oči: „Co že se jim?“
„Zapalují lýtka,“ zopakoval otec a už horečně přemýšlel, co a jak dál, když se syn zeptá, co to znamená, co to obnáší.
Najednou si ale uvědomil, že syn mlčí a drží si hlavu v dlaních.
„Co je?“ Zajímal se otec. „Co se stalo?“ Zeptal se ještě, když uviděl synův strašně nešťastný a smutný obličej.
„Když já žádné lýtka nemám, jenom kostičky potažené kůží. Na každého přijde jaro a na mě teda ne, když se mi nemá co zapálit.“ Svoji filozofickou úvahu dokončil větou: „Takže já kvůli svým nožičkám nikdy nepoznám jaké to je, když jde na chlapa jaro.“
Otcovi ho přišlo strašně líto, ale do vysvětlování fungování zákonů přírody a rozmnožování se mu vůbec nechtělo. Pak dostal nápad:
„Neboj, taky to poznáš. Jenom s tím rozdílem, že tobě se nezapálí lýtka, ale kolečka.“
