Měly jsme půlhodiny do odjezdu autobusu, slunce pálilo, na teploměru 33 stupňů.
„Pojďme do drogerky.“
Obchod stál kousek od zastávky, byl tam příjemný chládek a dvě ženské v drogerce určitě objeví něco, co nutně jedna, nebo druhá, potřebuje.
Zastavily jsme mezi regály a studovaly složení výrobku, který nás zaujal.
Kousek od nás se zastavil i veliký robotický vysavač, nebo jak to správně nazvat. Dnes už ho potkáte v obchodech celkem běžně.
Chvíli tam tak stál, jako by nás sledoval. Pak se rozjel přímo proti mně. Svou rychlost zpomalil na minimum a začal se otírat o můj elektrický invalidní vozík, až jsem přemýšlela, jestli bude poškrábaný vysavač od mého vozíku, nebo můj vozík od vysavače.
„Asi zavazíme.“ Poodjela jsem tedy o kus dál. Vysavač se zastavil, otočil a opět vyrazil proti mně. Tentokrát nezpomalil, ale vrazil mi do vozíku.
„Asi mu zavazíme,“ zopakovala jsem a obě jsme se vydaly, pro jistotu, až do třetí uličky v blahé naději, že budeme mít klid. Po chvíli jsme uslyšely zvuk přibližujícího se vysavače. Jel po hlavní uličce a jako by „nakukoval“ do uliček vedlejších. Míjel je jednu po druhé až do chvíle, než ve třetí uličce objevil nás. Zatočil do uličky, ve které jsme stály. Opět se rozjel přímo proti mně. 0pět nezpomalil, naopak, rozjel se ještě rychleji a znovu vrazil do mého elektrického invalidního vozíku. Poté couvl, ale jenom proto, aby se znovu rozjel a znovu mi vrazil do vozíku.
Přestalo mě to bavit: „Pojďme pryč,“ navrhla jsem.
„On se do vás zamiloval,“ zavtipkovala s úsměvem má známá, no já měla po náladě. Neměla jsem chuť nechat si otloukat vozík robotickým vysavačem. Hloupost, ale rozhodilo mě to.
Vydaly jsme se k východu s vysavačem v patách.
Kdo ví, možná se mu zdál můj vozík hodně špinavý a možná jen usoudil, že jme „konkurence“ a on nechtěl přijít o místo. A možná se doopravdy zamiloval. Kdo ví.
