Vidím tvary tvého těla,
mojí duši by se stalo,
bys mne v očích měla,
blaho tvé mne prolévalo,
chci jít k tobě blíže,
něco hezkého vymyslet,
a to pak ti říct, že,
chci ti říci více smět.
Čas utíká, jsem plachý,
mám pochyby a strachy,
na cestě vzájemné sympatie,
jsou moje díry do hlubiny,
útrpné marnosti a kde je,
pocit vlastní toho viny,
A možná jen z poloviny,
když třebas čekala jsi na mne,
musela jsi jít, já musel jít,
tam ne, taky ne, taky ne…
Básně o lásce se určitě opakují,
v každé dřímá princip tohoto světa.
Rok za rokem z té samoty rostu jak jarní kvítí,
pak slunce na všechno svítí,
Pak se vracím k zemi, mé kosmické skrýši,
pak se těším, že se to další rok nějak liší.
