„Ahoj Hani, pojď na kafe,“ zahalekala Danka na přítelkyni.
Ta jen zalapala po dechu: „Promiň, nemůžu, spěchám. Ke kadeřnici“ a už byla pryč.
Po týdnu:
Hanka jen opět mávla ve spěchu rukou: „Promiň, nestíhám. Musím si jít nechat udělat nové nehty.“
„A co zítra?“ Zajímala se Danka.
„To mám fitko.“
„Tak po něm,“ nedala se tentokrát jen tak odít.
„To už vůbec!“
„Ty máš chlapa!“ Vykřikla Danka.
Přítelkyně jen přikývla: „to víš, zafungovala chemie“ a byla pryč. Žádné vysvětlení, nic.
„Chemie! Jaká chemie? Co je to za blbost? Prý chemie! Co jsme ve škole? To se musí vypátrat,“ řekla si sama pro sebe Danka a rozhodla se konat. Na druhý den si počkala u fitka, až bude Hanka vycházet. Všechny ženy už byly dávno pryč a její přítelkyně nikde. Už-už chtěla odejít, když si všimla, že ve fitku konečně zhaslo světlo a ve dveřích se objevily dvě postavy. Začaly se vášnivě líbat. Jedna z nich byla její přítelkyně!
Na druhý den se Danka vydala do fitka zjistit co a jak. Mladý, urostlý trenér se na ni usmál:
„Mohu vám nějak pomoct? Mohu pro vás něco udělat?“ Sympatický, ale mladý. Hodně mladý.
„Hledám vašeho kolegu,“ přiznala se.
„To bude omyl. Já jsem tady sám, žádného kolegu nemám.“
„I včera jste tady byl vy?“ Nechápala. Když přikývl, zeptala se: „A kolik vám je let?“
Usmál se: „Osmadvacet. Proč?“
Danka opět jen zalapala po dechu a vyletěla ven: „To jsou věci! Sodoma! Gomora!“ Zahnula do nejbližšího baru, objednala si dvojitou whisky a obrátila ji do sebe. Poté vyšla do chladné noci a přemýšlela:
„Ty ženské jsou tak hloupé! Prý chemie! Vždyť ten trenér je o dvacet let mladší než Hanka, její přítelkyně! Trenér fitka dvacet osm let a její přítelkyně osm a čtyřicet! Vždyť by klidně mohla být jeho matkou! Svět se zbláznil! Ty baby nemají soudnost! Ale že i Hanka?“ Nechápala to. Že si její přítelkyně v osmačtyřiceti najde chlapa, to by si nikdy nepomyslela. Ale když je tak hloupá a myslí si, že v jejím věku ještě chlapa potřebuje, tak ať! Ale o dvacet let mladšího?! To už fakt nemá rozum. Měli by ji zavřít do blázince! A vůbec – všechny potrhlé baby, co loví chlapy, by měli zavřít do blázince! Takového mlaďocha chlapa! Sodoma! Gomora! – takové a podobné myšlenky ji pronásledovaly ještě i na druhý den.
Od té doby se kamarádce vyhýbala, nemohla by se jí ani podívat do očí, a ne tak mluvit s ní! O čem?! S takovou hloupou ženskou! Ženskou, co loví mladé chlapy! A prý chemie!
Danka byla rozhořčená a znechucená. Co nesnášela, to byly ženy, které chodily, nebo si vzaly mladšího chlapa. Podle ní to bylo proti přírodě. Ženská musí mít staršího chlapa a čím starší, tím líp, aspoň ji bude držet hezky zkrátka. To by se jí stát nemohlo, aby takhle zblbla a chodila ve svém věku ještě s nějakým chlapem. A s mladším k tomu! Děs a hrůza! Svět se žene do zkázy!
Když za pár dní šla Danka k zubaři, byl tam nějaký nový, mladý muž. Ale seděl na vozíku. Chvíli váhala – co to má být? Zubař na vozíku?! Ten svět se fakt zbláznil! Chtěla odejít.
„Nebojte se, nejste můj první pacient,“ ozval se zubař, když viděl její rozpaky a možná i pochybnosti a obavy. Ale už na to byl zvyklý, a tak v klidu pokračoval: „studoval i pracoval jsem ve Švýcarsku a tam mi ukázali, že to jde být zubařem i na vozíku.“
Sedla si teda do křesla spíš ze zvědavosti a chvíli ho sledovala, jak kmitá po ordinaci, prohlíží si její snímky… Musela uznat, že je šikovný. Křeslo spustil do polohy, že až ležela, s vozíkem zajel za její hlavu, že měla pocit, že ji má v jeho klíně.
„Otevřete ústa, prosím.“
Normálně v tu chvíli zavírala oči, ale tentokrát to nešlo. Nadechla se, ucítila vůni jeho těla a v tu chvíli byla ztracena. Najednou pochopila, co nikdy nechápala-co to znamená, „když zafunguje chemie“, nebo „když někdo někomu voní“. Nadechla se znovu, zhluboka nasála vůni jeho těla… ne parfému, ne, ale jeho těla, jeho blízkosti, jeho kůže. Ta jeho vůně ji zamotala hlavu, ten chlap jí voněl, jako ji ještě nikdo nikdy nevoněl. Měla chuť se na něho vrhnout, skočit na něho, povalit ho z vozíku na zem, strhat z něho šaty, vášnivě ho kousat, líbat, lízat …
Nechápala, co se to s ní děje a najednou jí to bylo jedno. Hlava se jí točila. „Sbohem zdravý rozume!“ – šeptala si.
„Je vám špatně?“ Zeptal se jí.
Vzpamatovala se: „To bude dobrý, asi tlak,“ zakoktala. Bylo to to první, co ji v té chvíli napadlo. Kdyby mu řekla, že se jí točí hlava z vůně jeho těla … to by bylo hloupé a nevhodné.
„Nechcete kávu?“ Zeptal se jí. Zajásala. Bude ještě chvíli v jeho blízkosti, bude se na něho dívat, bude nasávat jeho vůni …
„Mám teď chvíli volna, rád si dám s vámi.“ Vytrhl ji z myšlenek.
Přikývla. Opět měla sto chutí se na něho vrhnout, skočit po něm. Musela se maximálně ovládat. Seděli naproti sobě, pili kafe a povídali si o všem možném. Teda spíš povídal on, Danka ho hltala očima a snažila se zapamatovat si každý detail jeho obličeje, jeho krku. Snažila se představit si, co ukrývá jeho bílá košile, jak veliký a jak chlupatý má hrudník, jaké asi má břicho…a dál … Jaký má asi zadeček? Už teď ho milovala-malý, chlupatý mužský zadeček …
Když vyšla ven, napadlo ji, že si nechá od něho udělat nové zuby, aby ho ještě mnohokrát viděla a taky mu mohla oplatit to kafe.
Chvíli přemýšlela, jestli ho má rovnou pozvat k sobě, nebo nejprve někam do kavárny. A taky musí zajít ke kosmetičce. A ke kadeřnici. A taky si něco hezkého koupit. Není ještě přece tak stará. Co je to pětačtyřicet? Ještě se přece může líbit. Ještě by přece mohla mít chlapa. Proč ne? Vždyť i Hanka má. A že je doktor mladší než ona? No a co? Když je tak hezký, tak sexy, a tak krásně voní! A jak se na ni díval! Jistě mu je také sympatická, jinak by ji přece nepozval na kafe. Možná se mu dokonce i líbí! A proč ne?
Takové a podobné myšlenky se jí honily hlavou celý večer, a ještě dlouho do noci. Je ženatý? Má někoho? Možná ano, když je tak hezký, a tak sexy. Na straně druhé, nikde neviděla žádnou fotku.
Ráno vstala, podívala se do zrcadla a řekla si: „bábo stará, pitomá!“
Potom se ale umyla, namalovala, hezky oblekla a koukla se na sebe znovu: „není to tak špatné, jenom musím o sebe víc dbát!“
Hned se objednala na kosmetiku a ke kadeřnici. Když šla kolem zubní ordinace, zatoužila ho znovu vidět a tak se rovnou znovu objednala. Usmál se na ni a dal jí přednostní termín:
„Mám na dlouho plno, ale přijďte zítra v čase oběda.“
„To kvůli mně přijdete o oběd?“ Zeptala se.
Odpovědí jí byl pouze jeho úsměv. Najednou si uvědomila, že se umí úplně kouzelně usmívat.
„Chtěla bych si nechat opravit tady ty přední zuby,“ řekla mu hned mezi dveřmi.
„Ať máte ještě hezčí úsměv?“ Zeptal se jí. „No tak to se budeme teď vídat častěji.“
O to mi jde – napadlo Danku.
To se jí ještě nikdy nestalo, aby se těšila k zubařovi. S radostí si sedala do křesla a těšila se, až ji spustí do polohy vleže, až si zajede s vozíkem za její hlavu… Nezavírala oči, sledovala ho a nasávala vůni jeho těla, snila a pouštěla uzdu fantazii… Představovala si, jak ji hladí po tváři, po ramenou… Představovala si jeho jemné něžné ruce na svém těle, na celém svém těle, ve svém těle… a nejen jeho ruce. Nasávala zhluboka jeho vůni a sledovala jeho ústa – pootevřená ústa s plnými červenými rty, jako stvořená k líbání. Líbání jemnému, něžnému, mazlivému, ale i vášnivému a divokému. Sledovala jeho rty a měla chuť je vzít mezi své a jemně, něžně sát, aby mu tím naznačila, po čem touží ona… Představovala si svoji hlavu ne na zubařském lehátku, ale přímo na jeho klíně … na jeho nahém klíně …
„Tak, pro dnes stačí.“ Tato krutá slova ji vytrhla z jejich snů a vrátila ji do kruté reality.
„Škoda,“ povzdechla si.
Překvapeně se na ni podíval a ona si v té chvíli uvědomila, že řekla nahlas, co mělo zůstat skryto.
„Já jen…“ zakoktala a rychle hledala slova výmluvy. „Že se tady tak dobře leží, pohodlně, málem jsem usnula.“
Zasmál se.
„Řekněte mi, že vám to ještě nikdo neřekl.“
Znovu se zasmál: „V zubařském křesle asi ne.“
„Tak aspoň v něčem jsem první.“ Zajásala.
„Tak krásná žena jako vy, musí být první i v mnoha jiných věcech.“ Když ji říkal tato slova, díval se jí přímo do očí a malinko se usmíval.
Nadechla se, ale to, co ji v tu chvíli napadlo, bylo hodně nevhodné vyslovit nahlas. Teda aspoň zatím. Možná za nějaký čas, jenom nic neuspěchat – napadlo ji. I když by ho nejraději násilím odtáhla dál od zubařského křesla. Nebo právě naopak, napadlo ji. Stáhnout ho do křesla … Zoufale toužila neustále po jednom a tom samém-povalit ho na zem a náruživě se na něho vrhnout. Líbat ho, kousat, postupně a pomalu z něho strhávat šaty… střídavě z něho a ze sebe, až by byli oba úplně nazí…
„Vy mě neposloucháte,“ vytrhl ji ze snů.
Zastyděla se: „Omlouvám se.“
„O čem sníte?“ Zeptal se jí.
„O vás,“ neudržela se.
„Prosím?!“ Nevěřil vlastním uším.
Rychle se vzpamatovala a pokusila se zachránit situaci: „Že bych vás teď zase já měla pozvat na kávu.“
„Ach tak,“ oddechl si. „Příště se už domluvíme. Platí?“
„Už se nemůžu dočkat,“ řekla, ale pro jistotu raději až venku za zavřenými dveřmi, aby ji ani náhodou nemohl slyšet. Ale věděla, že takhle krutě se ovládat už dlouho nevydrží.
Při další návštěvě celou dobu přemýšlela nad tím, jestli ho má pozvat k sobě domů, jestli to nebude nevhodné, když mu to navrhne hned na první schůzce. Ale dostal by se tam i s vozíkem, úplně bez problémů.
„Tak co s tou kávou?“ Zeptal se jí sám.
Zajásala.
„Co říkáte kavárně se zahrádkou tam na rohu? Je tam i dětské hřiště.“
Na jedné straně byla ráda, že za ni vyřešil dilema – pozvat ho domů, nebo raději ne. Ale zarazilo ji to dětské hřiště.
„Budu s sebou mít i dcerku.“
„A nebude jí to vadit?“ Zeptala se.
„Ne, nebojte,“ uklidnil ji. „Manželka mi zemřela při té autonehodě,“ ukázal na vozík. „Je to už dlouho, dcerka bude naopak ráda, nebojte.“
Viděla je už z dálky – seděli u stolku, holčička jedla zmrzlinu a zvědavě se rozhlížela kolem. Přišla k nim blíž.
„Ty jsi ta naše nová babička?“ Zeptala se jí rovnou.
Danka doufala, že se holčička jen přeřekla a že ji zubař opraví.
„Omlouvám se.“
Usmála se: „To nic, to jsou děti.“
„To není babička,“ opravil ji. Tak přece – oddechla si.
„Ale bude, ne?“ Vyzvídalo dítě dál.
„Tak to já ještě nevím,“ řekl mladý vozíčkář. „To záleží na ní, jestli bude chtít.“
„Ano, ano!“ Vykřikovala holčička. „Bude pro mě chodit do školky a bude si se mnou hrát a péct mi buchty…“ zasnila se. „Umíš péct buchty?“
Danka přikývla.
„No vidíš, tati! Ideální babička!“ Jásala holčička dál.
Danka se opět jen usmála. Byla trošku zmatená. Ano, věk na to, aby byla holčičce babičkou, měla. Ale když je zubař tatínek … z myšlenek ji vytrhla další slova.
„A bude se o mě starat, když ty půjdeš s tetou Lízou do kina.“
Holčička se na chvíli odmlčela, pak ale začala rozvíjet svůj sen dál:
„Ano, ty a teta Líza budete spolu a já budu mít svoji babičku. Budeme si spolu hrát, budeme vám vařit kafe a babička nám všem bude péct buchty.“
