Michal zazvonil a čekal. Představoval si, že Hanka otevře dveře s kloboučkem na hlavě, slunečními brýlemi na nose, vedle dveří bude stát sbalená cestovní taška a kabelka, on to vše naloží do auta, poté naloží Hanku, její vozík a vyrazí za partou na sraz …
Hanka mu sice otevřela, ale ještě neoblečená, jenom v lehkém, průhledném župánku, čímž mu vyrazila dech a on se nezmohl ani na pozdrav. Oči mu lezly z důlků při tom pohledu. Lehký župánek na miniaturním spodním prádle … jak rád by to z ní okamžitě strhal …
„No konečně,“ vyjukla na něho. Tato věta ho vrátila do reality. „Co konečně“ Nechápal. „Proč konečně?“
„Potřebuji tvoji radu.“ Na chvíli se odmlčela, poté zdůraznila: „tvoji chlapskou radu. Radu chlapa.“
Otočila svůj invalidní vozík a zamířila do pokoje.
„Pojď za mnou a zavři dveře, prosím tě.“
Michal poslechl a překvapeně následoval Hanku do pokoje, vlastně přímo do ložnice.
Hanka si jedním pohybem sundala župánek a zůstala před ním jenom v plavkách.
„Mám si vzít tyhle? Nebo“ zarazila se.
„… otoč se…“
než se stihl zhluboka nadechnout a vydechnout, ozvala se Hanka znovu: „už se můžeš podívat… nebo si mám vzít raději tyhle?“
Michal polkl. Hanka, i když na vozíku, byla žena, jak má být, se vším všudy, s krásnými plnými tvary, kterých se nemohl nabažit. Hltal ji pohledem. Hladil ji aspoň ve svých představách, svlékal ji, hladil, líbal a zase hladil, odhaloval úplně všechna místa na jejím těle a ta následně opět líbal …
„Otoč se,“ vytrhla ho z úvah. Poslechl. „Už můžeš“ zvolala za chvilku. „… nebo raději si mám vzít tyhle?“
Náhle se před ním objevila v jiných, ještě provokativnějších plavkách.
„Nebo snad tyhle?“ Zamyslela se. „Otoč se“ vyjukla znovu. „… už můžeš.“
Vyvalil oči. Tak to už bylo na něho moc. Cítil, že se přestává ovládat. Dýchal jak lovecký pes.
Nevěděl, co udělat, co říct, kam se dívat dřív, kam se nedívat… Rychle dýchal, polykal a snažil se zachovat klid, snažil se ovládnout. Moc mu to nešlo, příroda je občas hodně silná. Na čelo mu začaly vystupovat kapky potu, po těle mu začal běhat mráz.
„Bože můj,“ šeptal. Věděl, že ještě chvíli a bude mít mokrý flek na kalhotách, jako nějaký puberťák. Netušil, co má dělat. Musel se na ni dívat a hltat ji očima a nevěděl přesně, jestli chce, aby s tou módní přehlídkou plavek už skončila, nebo ještě chvíli ne.
Nevěděl, co ji má říct. Ani netušil, jakou barvu plavky měly, nemluvě o střihu. Uchvátily ho její vnady, její velká, pevná prsa, která v té chvíli neskutečně moc toužil mít ve svých rukou.
Hanka ho chvíli s úsměvem pozorovala. Dosáhla svého, měla ho přesně tam, kde ho mít chtěla.
Ucítil její pohled na svém rozkroku, uviděl její úsměv. Zastyděl se. Věděl, že Hanka moc dobře ví, co se s ním děje, že ví, jak moc po ní touží. Byla to přece už zralá žena. Zasmála se tentokrát úplně nahlas, natáhla k němu ruce a zeptala se:
„Kolikrát se ještě budu muset převlékat z jedněch plavek do druhých, než se na mě konečně vrhneš?“
