Den, kdy nenapsala Šárka, se změnil v prolévání mozku dršťkovou polévkou a krysy, které jsem viděl, mi zvedly náladu. Nejdřív jsem je považoval za morčata. Byla to vlastně jediná krysa v kleci. Uvědomil jsem si, jak moc mě drží Anička, když holky nepíšou. Mám je pořád v sobě zaseklé, potřeboval bych je vykleštit. Když jsem mluvil s Šárkou, vím, že jsem se jí líbil. To je ale tak dávno. Se znetvořeným tělem i myslí, ve zvrhlém těle švihlý duch. A kdyby jen zvrhlém. Šlo to se mnou od osmnácti k pěti, úplně jsem se zhroutil a hledal u druhých podporu i pro ty nejmenší maličkosti. Tím nemyslím orální sex pro impotentního člověka. Chce se mi zvracet ze žluté papriky. Teď si znovu opakuju, jak moc mě drží Anička a jak s ní můžu chodit a dá-li Bůh, během několika let zase začít uvažovat.
Dnes konečně napsala. Aničce není podezřelé, že se chovám divně a tajnůstkařím. V každé volné chvilce myslím na Šárku. A přitom je nám spolu tak dobře. Skotačíme na cestách a Anička mi pomáhá přes kameny a větve. Objímáme se a zpíváme písničku o zvířátkách. Vím, že bych ji nedokázal opustit ani podvést. Chci sám tak moc, aby mi přestala psát, dokonce jsem jí to navrhl. Ne tak, napsal jsem, že stačí jediné slovo a přestanu jí psát. To bych z toho vyšel ale moc lehce. Ona si mě podrží a vychutná, to je jasné. Tehdy jsem jí urazil, když jsem na ni nepromluvil v sauně. Usmála se na mě a já mlčel. A teď, když si už píšeme, nepustí mě. Anebo přece. Napsala mi dnes jedinou větu. Chtěla jsem se jen zeptat, co vlastně chceš. To je dobrá otázka. Nejprve jsem jí odpověděl po pravdě, bohužel zpráva nešla překopírovat. Tak jsem se chvíli zkusil chovat jako chlap a napsal jí, že si to rozmyslím a napíšu. To mi připadalo velmi chlapské. Jen ať ženuška počká, jak si to rozmyslím. Pak mi to ale přišlo trapné. To se ke mně nehodí. Tak jsem jí napsal znovu, a právě v té druhé zprávě jí vyznal, že jí píšu s vášní a že je to trochu tragikomické. Mohl bych teď vzít tenhle cár papíru a ukázat ho Aničce. Byl by mezi námi hned konec. To ale nemůžu. Už to chci mít s Šárkou za sebou, ale můj vztah s Aničkou je tak křehký, že to až není hezké. Nejen hezká žena, ale i vzpomínka jím může otřást do základu.
Řečnická otázka: Položilo by náš vztah s Aničkou to, co dělám navíc? Řekl bych, že ne. Ona mě zná. Dokonce žertujeme. Jsi zamilovaný do Petry, říká mi Anička. A kdyby věděla o Šárce, žertovala by o ní. Tobě se vždycky zapálí tvářičky, když mluvíš o Šárce. To je příznačné. Anička ale nevěří, že by nějaký z těchto mých románků došel naplnění. A v tom má pravdu. To by mi Šárka musela napsat na rovinu, víc na rovinu, než jsme si oba schopní představit. Musela by vystupovat zcela nelidsky a nepravděpodobně. Mám kamarádku Lýdii a ta mi říkala, že by mi Šárka tu schizofrenii netrpěla. A to je pravda. Lýdie by se mnou na místě Šárky udělala krátký proces, a protože je Šárka ještě tvrdší, čekají mě zlé časy. Je stará a nevzhledná, říkám si v duchu. Petr mi ji pomlouval. Koho to zajímá?
Teď mi napsala, zrovna teď před chvílí! Napsala jen nemyslím to zle a poslala smajlík. Podrží si mě tedy ještě na to, abych jí psal zamilované dopisy. To je radosti! Hned se mi lépe dýchá. Ještě není konec. Můžu mít nové zkušenosti.
Tak jsem to myslím skončil, říkám si další den, kdy jsem si psal s Katkou a s Lýdií, a ta mě přesvědčila, že můj vztah k Šárce je podobný jako její láska k Silvestrovi. Tedy zcela vykloubený, nereálný a ponižující. Je to ztráta času, psala mi Liduška a měla pravdu. Nesnáší prý, když chlapi takhle slídí za ženskýma a říkají jim ty má nedosažitelná a podobné žvásty. Nebýt Lýdie, nikdy bych to neukončil důstojně, tedy mlčením. Označila mě za fanouška Šárky, a to bylo snad to nejvíc přiléhavé na mém spodním prádle kromě popatlané bavlny. Mohu to ukončit? Ptám se sám sebe v duchu a vím, že musím. Nějaké pobláznění z minulosti. Teď je však třeba cvičit se v technikách sdílení i v imaginaci vášně, prostě ve všem.
