Táňa mlčela. Věděla, že Dušan má pravdu, ale nechtěla to přiznat a ani se o tom bavit.

„Ty si myslíš, že je to normální, když tě ten tvůj drahý drží doma a nedovolí ti nikam jít?“

„Ale on mě doma nedrží,“ bránila ho Táňa. „On si pouze přeje, abych tam byla s ním. Nedrží mě násilím. Zkrátka si to přeje, a to je přece rozdíl!“

„Myslíš? A co je to teda?“ Rozhořčil se Dušan. „Nechala jsi práce, která tě bavila, ve které jsi byla dobrá, protože on si přál, abys byla doma, nechodíš mezi kamarády… kdy jsi naposledy šla s holkami na kafe?“

Táňa se zamyslela.

„Vidíš, už se ani nepamatuješ,“ vytrhl ji z myšlenek kamarád. Měl pravdu. Znali se od dětství, a tak když Táňa přestala chodit ven, začala se vyhýbat kamarádům, vymlouvat se, Dušanovi bylo jasné, kdo za tím vším stojí. Vladan a jeho poněkud sobecká láska. Chtěl mít Táňu pouze pro sebe, schovat ji před světem. Vlastnit ji.

„Já tě přece miluji,“ říkávala mladá žena starému vozíčkářovi. „Jenom tebe, nikoho jiného nemám a nechci mít, jsi pro mě vším a vůbec mi nevadí, že jsi na vozíku,“ ujišťovala ho. „Takového jsem tě poznala, takového tě miluji, takového tě chci. Ale potřebuji chodit ven, mezi lidi, mezi kamarády…“

„Já ti to přece nezakazuji, Táničko, miláčku. Pouze si přeji a prosím, abys byla se mnou doma. Co ti tady schází? Všechno ti koupím.“

„Já vím,“ přikývla. Neustále ji zasypával drobnými dárky i hodnotnými dary. Kupoval ji všechno, na co si jen vzpomněla.

„A ven? Táničko, miláčku, chodíš přece do obchodu, tam máš lidí kolem sebe, kolik chceš. Když jsme u toho,“ podal jí nekonečně dlouhý seznam. „Zajdi mi to, prosím, koupit. Udělám k večeři specialitu. Cestou mi toto podej na poštu, z čistírny vyzvedni sako a podívej se, jestli už dostali tu knihu o Africe. A z vědecké knihovny bys mi mohla půjčit Základy atomové fyziky…“

„To je všechno?“, nevěřícně se zeptala Táňa. „To si ani nezapamatuji.“

Vladan okamžitě vytáhl druhý lístek: „Neboj, lásko, všechno jsem ti tady napsal. A vezmi si auto, ať jsi brzy doma, v šest přijde náš ředitel s manželkou na tu večeři a já bych ti byl moc vděčný, kdybys ještě upekla tu výbornou buchtu, co umíš tak skvěle. Ty jsi vůbec skvělá ženská a já tě moc miluji, ale už utíkej a na nic, prosím tě, nezapomeň!“ Nevěřila svým uším. Lístky si strčila do kapsy u kalhot. „Proč něco neudělal sám? Celý den seděl doma, aspoň do toho obchodu mohl zajet,“ napadlo ji. Z myšlenek ji vytrhl jeho hlas: „A hned se vrať!“ Spěchala, jak nejvíc mohla.

„S kým ses zase zakecala?!“ přivítal ji mezi dveřmi. „Prosil jsem tě, aby ses nikde nezdržovala.“

Nečekal na odpověď, jenom mávl rukou, otočil svůj invalidní vozík a odjel do kuchyně. Z tašky vytáhl lístek a přes rameno volal: „V té čistírně jsi byla? A tu knihu máš? A na fyziku jsi nezapomněla?“

Táňa si zacpala uši, zabořila se do křesla a zavřela oči. Potřebovala si chvíli odpočinout, potřebovala trochu klidu a ticha. Ale i přes zacpané uši uslyšela jeho neodbytný hlas: „Táničko, lásko, miláčku, pojď sem, prosím tě! Potřebuji tě.“ V kuchyni jí podal hrnec plný brambor. „Oškrábej mi je a rychle, prosím. A potom mi očisti a ozdobně nakrájej mrkev, okurek, rajčata, papriku…“

Dál už neposlouchala. Nadechla se a vzdychla: „Jsem strašně unavená, všude bylo plno lidí, hustý provoz, jeden blázen…“

„Táničko!“, skočil jí do řeči, „Pan ředitel je za chvíli tady. Ty brambory! A co bude s tou buchtou?! Jsi šikovná holka, pohni se trochu! A taky potřebuji tu zeleninu!“

Rozkaz, rozkaz, rozkaz. Myslela, že to dál nevydrží, že vybuchne. Místo toho se jen zhluboka nadechla a kousla si do rtu. Vzpomněla si na kamarádova slova „trochu divná láska“.

Sotva stihli společnými silami dovařit večeři, ozval se zvonek. Vladan zavřel Táňu do kuchyně.

„Rychle to tu ukliď, uprav si make-up, hezky se učeš a obleč si ty červené šaty, já tě zatím omluvím. Ale rychle, prosím tě! Dneska jsi jako zpomalený film!“ Než stihla polknout, už uslyšela jeho další slova: „Tánička za chvíli přijde. Spala a teď se musí dát trochu do pořádku, jak sama říká. To víte – mladá ženská – všechno ji strašně trvá. Než se rozmyslí, co si obleče, než se rozhýbe…“

Do očí se jí tlačily slzy. Měla sto chutí vejít s hadrem na nádobí do obýváku a říct jim pravdu. Nakonec ale mávla rukou, nemělo to cenu. V tu chvíli se v ní ale něco zlomilo.

Když na druhý den potkala Dášu, zeptala se jí: „Nemáš chuť na kafe? Já strašnou.“ Nečekala na odpověď, vzala Dášu pod paží a zahnula do kavárny. „Dvě kávy a dvakrát dvě deci červeného!“, zavolala na servírku, sedla si za stůl a opřela si hlavu do dlaní. „A dvakrát čokoládový dort,“ zavolala ještě.

„Tak co je? Děje se něco?“ vyhrkla Dáša: „Copak to ten tvůj inženýr s tebou provádí? Zamyká tě doma? Bije tě? Já ti říkala, že žít s vozíčkářem není žádná legrace, že to budeš mít těžké.“

Táňa jenom zavrtěla hlavou a usmála se: „Kdepak! Vladan je hodný. Skoro všechno zvládá udělat sám. Jen kdyby se mu chtělo. A má mě rád.“

„Tak proto jsi pořád tak unavená a ztrhaná. Z přemíry lásky! Nebo že by to bylo z přemíry sexu?“ Zvolala Dáša. Pak ale ztišila hlas a pokračovala: „Zestárla jsi aspoň o deset let za těch pár měsíců života s ním.“ Zarazila se: „Tys ho zabila! Jasně, jinak bys tady ani nemohla být.“

Táňa se zasmála: „To ani náhodou, i když by si to občas zasloužil. Ale,“ zarazila se: „který chlap ne, že.“

„Tak potom nechápu, jak to, že tady sedíme. Nebude tě hledat?“

V tu chvíli se ozval telefon: „Táničko, lásko, já vím, že sedíš s Dášou v kavárně…“

„Jak to víš?“ Skočila mu do řeči.

„Přijď, prosím tě domů. Teď hned! Potřebuji tě! Nutně! Akutně! Okamžitě!“

„Stalo se něco?“ zeptala se, když uslyšela tolik naléhavých proseb. Nebo spíš příkazů? Neodpověděl, jenom zopakoval: „Okamžitě! Prosím.“

Vstala, položila na stůl dvě stovky, omluvila se a utíkala domů.

„Ty si myslíš, že já si nezjistím, kde a s kým jsi?“, přivítal ji mezi dveřmi.

„Co se stalo? Co potřebuješ?“ zeptala se ještě, než si stihla svléknout kabát. „Znělo to tak naléhavě, jako bys spadl z vozíku,“ rozhlédla se kolem. „Tak co se stalo? Co potřebuješ?“

„Co potřebuji?!“ Udiveně se zeptal Vladan. „Já nevěřím vlastním uším! Přece tebe potřebuji! Tady! Doma!“

Teď nevěřila vlastním uším Táňa: „Jenom kvůli tomu jsi mě tak naléhavě volal? Já se lekla, že se něco stalo.“

„Že tě mám rád, chci tě a potřebuji tě, to ti je málo? Co víc bys ještě chtěla?! Víš, co by za to jiná ženská dala, kdyby ji chlap tak miloval jako já tebe?“

Celý následující den přemýšlela, jak mu říct, že takhle už dál žít nemůže. Že se cítí jako ve vězení. Neustále ponižovaná a využívaná, jako služka, jako otrokyně. Rozhodla se, že mu to večer, až se Vladan vrátí z kavárny, řekne. Už opravdu dál nemohla. Dnes večer mu to musí říct.

Uvařila večeři, sedla si za stůl a čekala. Když uslyšela zarachotit klíče v zámku, otevřela láhev vína, naplnila dvě skleničky a zhluboka se nadechla, aby zvládla celý monolog, který si připravila.

„Táničko, sluníčko, miláčku…“, začal Vladan, když zhodnotil pohledem celou situaci. „Miluji tě.“ a podal ji obrovskou kytici růží.

Táňa se znovu nadechla, připravena začít se svým proslovem.

„Vyrazil jsem ti dech? Ne, nic neříkej, zavři oči a nastav dlaň.“

Nechtěla, ale nedokázala ho neposlechnout. Když oči opět otevřela, ležela jí v dlani krabička s náhrdelníkem z pravých perel. Natáhla ruku, že mu je vrátí.

„Nic neříkej, lásko,“ skočil jí do řeči. „Na nic se neptej, jsou pravé a jsou pro tebe. Proto, že jsi tak krásná, proto, že jsi tak skvělá, protože tě miluji. A proto, že život s vozíčkářem je těžký.“

„To ne,“ skočila mu do řeči.

„Víš, Táničko, láska má mnoho podob.“

S tichým povzdechem vydechla. Perly byly nádherné a ona mu dnes už nedokáže říct to, na co se celý den připravovala. Možná zítra, možná příště… Vždyť Vladan není zase tak zlý a jak říká sám – láska má přece tolik podob.