Slunce, které svítilo do haly přes otevřené dveře a přinášelo tam kus léta, náhle něco zastínilo. Markéta zvědavě zvedla oči od rozečtené knihy. Milovala slunce a neměla ráda, když jí ho někdo, nebo něco, zastiňovalo Ve dveřích stál mladý muž, nebo spíš mladý obr. Něco přes dva metry a asi sto padesát kilo živé váhy. Usmála se. Měla slabost pro veliké chlapy. Pokaždé se jí rozbušilo srdce a začalo ji lechtat okolo žaludku. Měla pocit, že namísto bušení srdce tam má cval koňských kopyt, který jí nedovolil dýchat, že má v břiše motýly, kteří jí lechtají okolo žaludku a na čelo jí vystupuje pot a že každý na ní musí vidět, co se s ní děje. Z úvah ji vytrhl jeho hluboký hlas:

„Co se mi směješ, ty… ty…“ nedokončil větu a rukou si otřel zpocené čelo.

Skočila mu do řeči.: „Omyl.“ Usmála se nejmileji, jak jen uměla. „Já se vám nesměji, já se na vás usmívám, a to je velký rozdíl.“ Nemohla si pomoct, líbil se jí. Moc se jí líbil. A čím dál, tím víc.

„Aha,“ zafuněl zmateně. Už dávno se na něho nikdo neusmíval, každý se mu jen smál. Až teď. A ještě k tomu taková pěkná mladá slečna… Zmátlo ho to. Nevěděl, co si má myslet. Už si ani nepamatoval, kdy naposledy nějakou slečnu měl. Musel by hodně dlouho vzpomínat. Na to momentálně ale neměl ani čas a ani chuť.

„Nemáte chuť na kávu?“ Tentokrát vytrhla z úvah ona jeho.

Zahleděl se jí do očí. Byly krásné a hluboké. Nevypadala, že si z něho dělá legraci. Byl zmatený ještě víc. Taky se začal víc potit a tím pádem se cítil ještě víc zmateně. Nerozuměl sám sobě, nerozuměl svému tělu, nerozuměl svým pocitům, nerozuměl už vůbec ničemu.

„Za rohem je kavárna, pojďte,“ útočila dál. „Já jsem Markéta,“ podala mu ruku.

„Já Daniel,“ zakoktal. Byl zpocený, cítil se hloupě, že tady přešlapuje jak malý kluk, no najednou nevěděl, co s rukama, kam s očima. „A musím se ubytovat,“ zakoktal. „A…a …“ Dostal strach ze svých citů a pocitů. Raději chtěl rychle vycouvat.

„Aha – tak já tady na vás počkám,“ ukončila Markéta v klidu rozhovor a opět se začetla do knihy.

Když se po dvou hodinách vrátil do haly, doufal, že tam už nebude. Seděla tam pořád a četla. Než stihl cokoliv říct, zvedla oči, opět se usmála a zavřela knihu.

„Jedeme?“

Nečekala na odpověď a vyrazila. Až teď si uvědomil, že sedí na invalidním vozíku. Rozběhl se za ní. Po pár metrech zastavila a otočila se k němu.

„Jsem na vás moc rychlá, že? Dali mi nový vozík, je sportovní, jezdí skoro sám. Když se zapřu do kol, žádný choďák mi nestačí.“ Usmála se na omluvu.

Nad šálkem kávy se ho zeptala:

„A s čím jste tady, v lázních, vy?“

Začervenal se: „Chci zhubnout.“

Překvapená Markéta zapomněla zavřít pusu.

„Proč?“ Nechápala. „Jste tak krásný kus chlapa.“ Vzdychla obdivně. V té chvíli si uvědomila, co řekla a rychle dodala: „Promiňte.“

Teď se usmál on: „Nemám co. Bylo to hezké. Doteď se mi každý jen smál a nadával mi, že jsem tlustý. Vy jste první, komu to nevadí.“

Nejraději by mu řekla: „mně se to líbí. A moc.“ Uznala ale, že by to nebylo vhodné, když se znají teprve pár minut, a tak raději mlčela.

„Půjdeme na procházku? Venku je tak hezky,“ zeptala se ho na druhý den.

„A můžu vás tlačit?“

„Budu ráda.“ Líbila se jí ta představa, že ji veze, kam chce on, že ji unáší, že je v jeho moci.

Když spolu pomalu projížděli lázeňským parkem, užívali si slunce a přítomnosti toho druhého, z budovy je sledovalo hned několik párů očí. Markéta to tušila, ale bylo jí to úplně jedno – v blízkosti tak velikého chlapa jí bylo krásně, jak už dlouho ne, a to bylo teď to hlavní a jediné, na čem jí záleželo.

„Včera jsem vás viděla v parku,“ začala sestřička hned zrána. „Byla jste s tím tlusťochem.“

„Omyl, sestři!“ Skočila jí Markéta do řeči. „Byla jsem s tím mladým mužem!“

„Vám se snad líbí,“ nechápala sestra. „Co na něm vidíte? Vždyť je to sám špek.“

„Ano, mně se líbí a vůbec…“ Chtěla říct něco pikantního o výdrži silných chlapů, potom si to ale rozmyslela a pouze podotkla „Aspoň bude mít sílu na to nosit mě v náručí,“ a odjela.

„Co bys chtěla vidět ve městě? Knihovnu?“ Zeptal se jí Daniel na druhý den.

„Jo, to by bylo hezké.“ Tam by se Markéta sama nikdy nedostala – bránilo jí v tom deset schodů. Ale jak správně řekla sestře, Daniel ji vzal do náruče a už byla nahoře. Nechtěla, aby ji posadil zpět do vozíku, toužila nadále cítit jeho živočišné teplo, jeho veliké tělo, zavřít oči, snít, snít a snít…

Z té sladké závratě se jí začala točit hlava. Raději ho pevně objala kolem krku a otevřela oči. I tak si ale vychutnávala tu sladkou závrať, která se ještě stupňovala s vůní jeho těla. Bylo jí krásně.

Další den spolu jeli opět do města, kde stejným způsobem navštívili muzeum.

A další den starožitnictví, které bylo v prvním patře. Do té chvíle si mohla Markéta jen představovat, jaké poklady skrývá. Poprvé v životě je viděla na vlastní oči, mohla si na ně sáhnout. Jeden si i vybrala – starou malou porcelánovou kočičku, kterou od toho dne nosila všude s sebou, aby jí připomínala Daniela.

„Díky tobě jsem za těch pár dní viděla tolik nových věcí,“ řekla Danielovi nad obligátním šálkem odpolední kávy a oči se jí rozšířily štěstím. Chtěla mu říct i o tom, jaké je to krásné, být v jeho náruči, jak touží po tom, aby ji tak držel častěji a víc, jak po něm touží, na to ale nenašla odvahu, a proto jen mlčela a zasněně hleděla do dálky.

„A já se zas díky tobě znovu cítím jako normální člověk, nestydím se chodit ven, mezi lidi.“ Odmlčel se. „Teď ale musím na tři dny odjet, na zkoušky.“

Markétě se v očích objevily slzy. Věděla, že to dříve nebo později přijde, ale najednou se jí to zdálo strašně brzy.

„Nebul!“ Usmál se Daniel a podal jí kapesník. „Jsou to jenom tři dny. Jsem zpět dřív, než si pomyslíš.“ Netušil, co se Markétě v té chvíli honilo hlavou a jaký byl pravý důvod jejích slz. A ona mu o tom nic neřekla. Nechtěla kazit jejich poslední společný večer.

Když se po třech dnech Daniel vrátil ze zkoušek, hodil tašku na postel a už – už se chtěl zběsile rozběhnout za Markétou, aby ji mohl zase vzít do náruče. V tom si všiml obálky s Markétiným písmem na posteli. Netrpělivě ji roztrhl.

„Danieli, sbohem!“ Nechápavě hleděl na ta dvě slova. Bezmyšlenkovitě papír otočil na druhou stranu. Stálo tam ještě: „Děkuji a někdy snad na shledanou.“