Navykli jsme si hrát s přítelkyněmi takovou milou hru na lži. Říkám jim, že se mi líbí, že jim to sluší a podobně. Má přítelkyně ale téměř nikdy není žena. Je to jen vnitřní prostor pro nové rozpory. Proto ji čas od času opustím a začnu si s novou. Mám pocit, že se tím něco vylepší. Ale i tato nová holka se mi dostane do hlavy a začne se tam roztahovat. Asi si nakonec najdu kluka, možná to bude lepší. Nevím, proč jsou všechny mé přítelkyně tak žárlivé. Nesmím se v jejich přítomnosti ohlížet na sebe. Ani za sebe. Nesmím si začít s jinou ženou, sáhnout jí na stehno, té jiné. Některé přítelkyně se zkoušely za ty jiné převlékat. Inu v mé hlavě není prostor pro takové blázniviny. Přítelkyně je tabu. Je u mě moc blízko. Radši bych spal s jinou ženou, dotýkal se jiné ženy, ale nakonec Così fan tutte a tak: všechny jsou stejné. Chtějí bezpečí a roztahují se mi v hlavě. Necudně a hloupě. Dovolil jsem jim to už dávno. A nemám jim to za zlé. Když přijdou v převleku za pterodaktyla, nebo za ženu z harému, přijdou mi ještě povědomější než předtím. Jsou ještě stejnější. Nejradši je mám, když už jsou úplně stejné a za nic se nepřevlékají. Ale z mé lásky se nesmí dělat povinnost. Doma je dusno. Přítelkyně vyžaduje vyjádření loajality. Musí mít pravdu a úplné právo na mé myšlenky a city. Ale ještě navíc musí být něco jako milenka. Jakoby žádoucí, ale doopravdy. Za takový výkon bych se nemusel stydět ani na prknech, která znamenají svět. A když jí tohle všechno dám a dokonce nepřetržitě dávám, v nestřežený okamžik mi dojdou síly a je konec. Stará se stěhuje, nová se taky stěhuje. Vlastně by mi možná stačilo mít tak dvanáct holek a točit je jak na orloji. To by se mi protočily panenky!