Co mají společného všechny historické osobnosti od počátku věků? Jde o to, získat přízeň, přátelství a pochopení. Ludvík II. Bavorský byl blízký lidem, ale ztracený ve světě politiky, které nikdy neporozuměl.
Tento panovník je totiž jedním z nejznámějších bavorských králů. Trpěl různými duševními problémy, které měly vliv nejen na jeho panování. Skutečnou lásku k ženě měl podle všeho jenom jedinou, miloval svoji tolik známou sestřenici Sissi, později jinak zvanou jako Alžběta Rakouská. Hodně se s ní vídal v dětství, kdy spolu prožívali různá dobrodružství a vyvíjeli své umělecké záliby. Hodně si psali i poté, co se stala habsburskou císařovnou a on bavorským králem. Později se projevily jeho introverze a taky mysl, umístěná tak trochu mimo nám známý svět, kdy především dával jasnou přednost uměleckému vybití. Jaký tedy byl depresivní melancholik Ludvík II. Bavorský, který byl nazývaný pohádkovým králem, hlavně kvůli svému tragickému osudu?
Pocházel z bavorského královského rodu Wittelsbachů a narodil se 25. srpna 1845 v Mnichově. Mládí neměl nijak jednoduché, ale cítil se být šťastný. Hodně prožíval umění a krásu, což mu zůstalo po celý život. Tři roky po něm se narodil jeho bratr Otto I., který byl ve svém životě brzy, ve věku 28 let prohlášen za duševně chorého. Ludvík byl podle všeho v dětství poměrně vyrovnaný a užíval si hlavně zámku Hohenschwangau, kde spolu bratři vyrůstali. Hodně se stýkali s rodinami svých příbuzných. Na nátlak svého děda měl taky pozměněné jméno, poměrně brzy se stal korunním princem. Už docela v nízkém věku, roku 1861 se setkal s hudbou skladatele Richarda Wagnera, která se stala jeho skutečnou, doživotní vášní. Jeho zájmem se proto stala opera, plná pohádek, bájí a mytických hrdinů. Prožíval později tyto staré germánské příběhy třeba i tak, že byl jediným divákem divadelního představení.
Jeho otec Maxmilián zemřel roku 1864 a Ludvík byl hned 10. března, ve věku osmnácti let, korunován bavorským králem. Požíval silné sympatie lidu. Roku 1866 ale Bavorsko vstoupilo na straně Rakouska do války proti bojechtivému Prusku. To válku vyhrálo a začalo mít zvláštní požadavky. Mladý král byl nepraktický a špatně se orientoval ve válečných otázkách, a tak vše nechal plně v rukou bavorských ministrů. Po prohře se bavorská armáda musela kromě jiného podřídit té pruské. Jeho matka byla původně princezna pruská, a proto tyto okamžiky špatně snášel. Bavorsko tak muselo roku 1870 Prusku pomoci i ve válce s Francií, což znovu nesl dost těžce. Politika ho zklamala natolik, že se stáhl na své zámky a nechtěl se už zabývat vladařskými záležitostmi.
Podivínem ale začal být Ludvík už ve svých dvaceti letech. V jeho případě pak šlo hlavně o změnu chování, způsobenou proměnou jeho fyzického vzhledu. Krásný a oslňující panovník právě totiž v tomto věku přišel o přední zuby. Došlo tedy u něj k nápadné změně, ztratil totiž svou fyzickou krásu a začal mít problémy i s dobrou výslovností. Ludvík hodně miloval krásu a měl vytříbené estetické cítění, proto u něj došlo k šoku, který měl později vliv i na jeho psychický stav. Svou povahou byl spíš introvertem, což mu přineslo problémy, žil tak v osamělosti. Ve svém následujícím životě byl čím dál víc frustrovaný, došlo i k projevům jeho zakomplexovanosti. Hodně si proto začal užívat jídla, které požíval v obrovských porcích, a proto pořádně ztloustl.
Ve své situaci začal nade vše horovat pro umělce. Už byly rozeznatelné jeho psychické problémy, které se ale uvolňovaly hlavně jeho mecenášstvím. Světoznámý hudebník Richard Wagner od něj dostal přímo knížecí rentu a když napsal hudební báseň Prsten Nibelungův, získal další bohatou odměnu. Opery, které se inscenovaly jen pro krále, měly velice vysoké náklady, což se začalo zajídat jeho ministrům. Vztah krále a skladatele se začal prohlubovat, až se zdál přímo homoerotický. Dochovala se korespondence, kdy Wagner píše Ludvíkovi „jsi spanilé jaro, jež mě znovu zkrášluje“ a naopak Ludvík se vyjádřil: „Nemiluji žádnou ženu, rodiče, bratra, příbuzné, nikoho tak vroucně a ze srdce, jen Vás“! Vztah byl jen platonický, ale když Wagner žádal o vlastní divadlo, rozešli se kvůli vlivu ministrů, i když si psali stále. V hlavním městě Mnichově měly premiéru Wagnerovy opery Tristan a Isolda, Mistři pěvci norimberští, Zlato Rýna a Valkýra. Na umění panovník tedy nešetřil.
Trpěl ale čím dál víc častými bolestmi hlavy a nespavostí, kterou řešil podivnými způsoby. Nechal třeba zapřáhnout koně a projížděl se jen tak noční krajinou. Postupně se u něj taky silně projevovala melancholie, ale naopak i záchvaty vzteku. Jako snílek a fantasta byl čím dál víc odtržený od okolní reality. Během období své vlády několikrát uvažoval o tom, že se vzdá moci a odstěhuje se někam do ciziny, to ale nikdy neučinil. Taky se nikdy neoženil, nejen z důvodu svého sexuálního zaměření. Zasnoubil se se svou sestřenicí Sofií, mladší sestrou milované Sissi, třikrát, ale vždy z povinností uprchl. Jako homosexuál během života vyvolal několik skandálů, hlavně si vybíral partnery mezi operními pěvci, herci a komorníky, největší láskou pro něj byl ale jeho kovář.
Nechal si tedy vystavět pohádkové zámky Neuschweinstein, Herrenchiemsee (to měly být nové Versailles) a Linderhof. Jeho rozpočty byly obrovské, což špatně snášeli členové bavorské vlády, ale mezi lidmi byl „bláznivý princ“ oblíbený dostatečně. Své duševní rozpoložení však nebyl schopen skrývat. Byl spíše výstředním podivínem, než aby byl považován za jakéhosi „šílence“. Po nějaké době už to ale dál nešlo zvládat. Roku 1886 byl tak zbaven trůnu a svéprávnosti. Lékařský posudek ale sepsali a podepsali lékaři, kteří ho vůbec neprohlédli, nebo v některých případech ani osobně neznali. Posudek byl sestaven jen na základě výpovědi lidí, kteří byli králi nablízku, tedy šlo o služebnictvo a politiky. Pravdivost byla tedy neověřená. Nejvíc z toho měli výhodu ministři, se kterými se odmítal setkat. Chtěl po nich jen finance na stavbu zámků, taky měl i určité absolutistické sklony. Inspiroval ho hlavně Ludvík XIV, proti němuž byl ale dost slabý panovník.
Dne 10. června 1886 chtěla do prostor zámku Neuschweinstein vstoupit lékařská komise, která měla oficiálně zbavit krále svéprávnosti. Internován měl být na zámku Linderhof. Ludvík asi na tom nebyl úplně špatně, protože nechal členy komise zatknout a uvěznit. Poddaní krále chránili vlastním tělem, pomohl mu i policejní sbor a hasiči. Dokumenty však byly uznány za právoplatné. Členové komise byli tedy z vězení propuštěni. V doprovodu doktora Bernharda von Gudden byl Ludvík převezen na zámek Berg. V neděli 13. června byl po abdikaci provázen doktorem na procházce zámeckým parkem, spolu s ošetřovatelem. Pak měli velký oběd a večer se taky procházel s dr. Guddenem, ale už bez doprovodu. Pak došlo buďto k vraždě nebo sebevraždě, na břehu jezera se totiž našla mrtvá těla bývalého krále i jeho lékaře. Dodnes není jasné, k čemu došlo, králův příběh ale skončil jednoznačně tragicky.
