Celá tahle éra byla podivná. Extrémně podivná.

Na prvního manipulátora jsem narazila ve svém sedmém vztahu, kdy jsem se postupně stávala submisivní a tak nějak podléhala sebeklamu, že jsem vlastně zbytečná. Začínalo mi být všechno jedno, ztrácela jsem svoji sebehodnotu, i když na začátku vztahu jsem nabyla velmi sebevědomého dojmu, ale postupně se moje sebevědomí sráželo na bod mrazu, až nakonec skončilo velmi hluboko pod tímto bodem.

Bylo to zcela nevinný, a už na začátku, kdy jsme si poprvé volali, mi zablikala kontrolka, ale já ji přešla a říkala si, že to bude dobrý. S tou kontrolkou, která mi tehdy zablikala a já ji neposlechla, se začal řítit sled událostí, které v mém životě byly hned po atace nejzásadnější, tak nějak hrozivě reálný a děsivý.

Sedmička, tedy sedmý muž v mém životě, byl psychický terorista. Neustále jsem si říkala: ale ne, to není tak, jak to vypadá, všechno je v naprostém pořádku, nic se vlastně neděje. Pořád jsem si říkala, jestli je něco špatně, dejte mi znamení. Bože, babičko, andělé. Ale znamení nepřišlo, nebo možná ano, ale já jsem neposlouchala, nechtěla jsem poslouchat, ač jsem křičela o pomoc.

Mnohokrát jsem utíkala ven, on mě zadržel, že nikam nepůjdu, jenže já potřebovala na vzduch, potřebovala jsem dýchat, ano, v tom vztahu jsem se dusila, volání po svobodě nebylo dlouho vyslyšeno. Vše mu vadilo, jak jím, že moc kouřím, že poslouchám nudnou hudbu atd. atp. Stupňovalo se to, hanil moje kamarády, protože on v podstatě žádný neměl. Byl zamindrákovaný, ale absolutně si to nechtěl připustit. Stoprocentně nebyl duševně ok. Dopadlo to tak, že jsem málem přišla o přátele, o rodinu, protože mi říkal, jak jsou hrozně špatný, a že nemám rodinu, stejně jako on, a že nemám přátele, stejně, jako on. A já tomu nakonec začala věřit a přitakávala mu. Pak jsme se jednoho dne pohádali a já odjela na Moravu za rodinou, kde jsem prozřela a nemohla jsem uvěřit tomu, co se ve skutečnosti dělo. Jela jsem k jedné psychiatričce, která jediná mě přijala. Řekla mi, že ona byla vdaná za manipulátora patnáct let, a že je dobře, že jsem to poznala ještě relativně brzy, tedy sice po svatbě, ale zhruba po roce a půl vztahu.

Mám zřejmě hodně vyvinutý instinkt, ovšem dost ho zanedbávám, mám nastavené hranice, ale jsou daleko ode mne, nechám raději trpět sebe, než druhé, protože na druhých mi záleží víc, než na sobě, a jsem pomáhající typ, protože nedokážu vidět, když druhý strádá. Jenže jsem tady a měla bych se naučit myslet více na sebe, což mi zatím moc nejde.

Asi se ptáte, co se stalo s osmičkou? Můj zatím poslední vztah. Osmička byl také manipulátor, i když trochu jiný, než číslo sedm. Kontrolka mi samozřejmě blikala několikrát a hodně, instinkt radil, říkal ne ne ne, a já? Udělala pravý opak. Proč? Protože jsem byla zamilovaná, protože jsem chtěla věci řešit a ne od nich utíkat, nechtěla jsem brát nohy na ramena při prvním zaškobrtnutí. Dá se to tak vůbec nazvat? Byly to pády, ale do nikam.

Osmička mi dával najevo, že za všechno můžu já, že já jsem ta špatná, vyvolával ve mně pocit viny, on, jakožto dokonalý alfa samec chyby nedělal, neomlouval se. Vše převracel, cokoliv jsem řekla, že on dělá, obrátil a tvrdil, že to dělám já. Nevážil si mě, mluvil se mnou jak s idiotem, s ostatními a mezi ostatními mluvil normálně, ale jakmile jsme byli sami, odsekával mi, dělal ze mě hloupou krávu a já jsem začala opět věřit, že to tak je. Že jsem zbytečná, a tak jsem ztratila svoje sebevědomí, který na začátku našeho vztahu bylo opět super reálný. Ztratila jsem svoji jiskru, svoji nezávislost, svoje ego. Věřila jsem, že já jsem toxická, zlá, bez hodnot, empatie. Ale on byl toxickej, možná až psychopatickej, protože mi řekl, že má také duševní nemoc, ale prý jsem se ho na to nikdy nezeptala. Aha efekt.

Já si vždycky někoho vysním, on přijde, ale protože nejsem tak konkrétní, přijde v trochu jiné formě. Musím své představě nejspíš nasadit uniformu, která je přesná, pak možná potkám muže svých snů, svoje alt er love. Zatím se tak nestalo. Teď chci být sama, jen se sebou, víc se poznat, svoje slabiny a naučit se rozeznávat manipulaci, tu zlou manipulaci, protože, ač chceme, nebo ne, manipulujeme všichni. Co si budem. Jen záleží na tom, jak manipulujeme, proč manipulujeme a s kým manipulujeme, co od toho čekáme a kam to povede.

Dvě básně na závěr:

Zařadit zpátečku
Nebát se vycouvat
Nemít hrůzu ze vstávání
Kdy všechny sny odplujou
Do fantaskních výšin
A NDR se navrací
Ano, Návrat Do Reality
A není únikových cest

Rozkřápaný vztah

Rozkřápaný vztah
Tak definitivní vize
I kdyby ty, či já jsme chtěli
Náš vztah neslepíme
Neb mnoho dílků chybí
Jak váza připadám si