Křesťanský pohled na manželství je poměrně jasný. Lidé, tedy pár, muž a žena si sebe berou navždy, protože se mají stát jedním tělem před Bohem. Lidé se v minulosti ale většinou nebrali z lásky, to si mohli dovolit jen lidé z těch nejchudších vrstev. Ze svatby jako ze sezdání totiž plynulo právo na dědění majetku a další vazby. Samozřejmě šlechta to dodržovala jasně, tam se prostě dával dohromady majetek. Obecně se taky počítalo s tím, že pokud budou někdy milovat partnera, tak se to ukáže leda až po svatbě.
Všichni třeba známe Prodanou nevěstu, operu od Bedřicha Smetany, kde hrál důležitou úlohu Kecal, tedy dohazovač, který sliboval statek i polnosti, které měl získat novomanžel. V minulosti bylo časté, že když se narodila malá dívenka, rodiče plakali, protože musela k pozdější svatbě dostat i slušné věno, zatímco její nastávající muž tolik bohatý být zase nemusel. Třeba v Číně se s politikou jednoho dítěte nemluvňata ženského pohlaví nejednou přímo odkládala. Ještě počátkem minulého století byl u nás průměrný věk novomanžela 30 let, zatímco nevěstě bylo průměrně 18 let. Třeba ve Španělsku bylo dlouho zvykem, že si mladší muž bral starší ženu, která ale poměrně brzy umírala a on si potom mohl vzít zase velmi mladou ženu. Zajímavé to bylo u nás za normalizace, kdy se mladým dávaly bezúročné půjčky na bydlení a život obecně a v manželstvích se tak rodilo poměrně hodně dětí, většinou tedy do panelových sídlišť. Sociální výhody tak byly jasné, manželství se ale poměrně často brzy rozváděla. Dnes už se rozvádí víc než polovina manželství, což bývá dost bolestné a nejeden člověk si žaluje nad určitou krutostí reality.

Je zvláštní, kolik toho o manželství „vědí“ kněží katolické církve. Ti mají přikázaný celibát, takže pokud vše dodržují, nevychází tedy znalost manželství z jejich života, ale z učení církve, které má vycházet přímo z Bible. I když jsem katolík, tak jsem bohužel civilně rozvedený a právo na nové manželství v katolické církvi nemám. To mě dost mrzí, protože bych chtěl dodržovat všechno učení, přijde mi to i lehce kruté. Možná znáte pátera Kofroně, kaplana pro duševně nemocné v Bohnicích, který dostal výjimku přímo od papeže, protože byl knězem české podzemní církve a zároveň má čtyři děti s milovanou ženou. Celibát v katolické církvi by tedy mohl být dobrovolný, kdyby byla dobrá vůle z Vatikánu. Protestantští pastoři stejně jako obyčejní pravoslavní popové manželky taky mít můžou. Asi ale nesmí mít nějaké zvláštní finanční požadavky. Ještě jinak je to u lidí, kteří jsou stejného pohlaví a chtějí se vzít. Ze zkušenosti vím, že hlavně muži většinou nejsou partnerům natolik věrní. Nedávno papež František vyhlásil právo na požehnání pro homosexuální páry, ale nesmí to být podobné jako u heterosexuálního manželství. Je to tedy spíš humanistický pohled, který ale má svůj význam, možná to však oslabuje naši kulturu a civilizaci. Lidé si v minulosti sebe brali hlavně z důvodu plození dětí, které bylo velmi důležité pro pokračování rodu a silný stát.

Asi si z hodin dějepisu pamatujete, kolik dětí se rodilo do manželství ještě v devatenáctém století. Vaši prarodiče ještě běžně pocházeli třeba ze sedmi osmi dětí. Porod nebyla žádná hračka, častá byla práce porodní báby, u lékařů pobytí u porodu ještě někde, třeba v horských samotách nebylo tak běžné. Muži taky dlouho nesměli být při narození dítěte přítomni. Problémem byla samozřejmě hygiena. Dnes už máme vybavené porodnice, úmrtnost u porodu je oproti minulosti hodně nízká a děti přinášejí rodičům radost častěji. Vychovávat potomky ale v současnosti tak jednoduché není. Všude jsou různé technologie a sociální sítě, které často asi trochu zabraňují zdravému vývoji dětí. Rodičům by mělo záležet na dodržování slibů, které dali během svatebního obřadu. V současnosti je u nás vyrůstat hodně náročné, přibývá taky násilí v rodinách a dochází k menšímu porozumění partnerům. Proto rodiče musí mnohem častěji chodit nejen kvůli dětem k psychologům, nebo dokonce k psychiatrům. Dnes jsou čekárny plné lidí ze špatně fungujících manželství, která je potřeba dát znovu dohromady. I hodně kněží a pastorů má dnes psychoterapeutickou praxi, kdy musí s pochopením pomáhat dětem, ženám i mužům. Rostou počty depresí i mánií, ADHD, a většina se řeší různou medikací. Rodinám pomáhají i různé manželské poradny, protože se dnes víc vyhazuje než spravuje, myšleno jako vztahy mezi manžely. Velké množství rozvedených má ale možnost vztahu s novým partnerem, druhé manželství ale začíná nejednou až po čtyřicítce, což už skoro znemožňuje nové porody dětí. Boomem prochází střídavá péče, kdy děti třeba střídají každý týden nejen svou školní výuku. Je dobré, pokud zůstávají dřívější partneři přáteli, aby děti nezažívaly různé frustrace, které se projeví třeba až v dospělosti. Existuje velké množství mladých, kteří se nechtějí ženit ani vdávat a zůstanou tak žít „na psí knížku“. To je pro děti taky složité, protože ty chtějí mít jednu vlastní mámu a jednoho vlastního tátu, o které by se mohly po celý společný život opírat. Láska mezi dvěma lidmi taky někdy jakoby vyprchá a je otázkou, co to vlastně „svatba z lásky“ dnes znamená. Rozvod dřív nebyl vůbec jednoduchý, byla to morální porážka a ti lidé, mezi kterými nastal, byli často přímo proklínáni. Situaci tak chytře využívají rozvodoví právníci, kteří jsou schopní bývalé partnery rozeštvat a znechutit si vše natolik, aby se tak jednalo hlavně o peníze. Pokud ale manželství funguje, je všechno jinak. Mezi manželi existuje pozitivní harmonie a jsou schopní pomáhat jak sobě, tak i svému okolí. Děti vycítí z partnerství svých rodičů jistotu pro život a většinou tak nemají potřebu přílišného odboje v pubertálním období. Taky se lépe chovají ve vztazích s druhým pohlavím, více dodržují předmanželskou „čistotu“ a taky mají ohledy k duševní oblasti. Samozřejmě, že i z partnerství „na hromádce“ můžou vyrůst spokojené děti a mládež, ale většinou dobré dodržování pravidel bývá u potomků z úplných rodin, nejen proto, že mají větší morální zábrany. Spojenectví taky bývá silné mezi vnuky a prarodiči, kteří si často víc rozumějí v různých životních ohledech.

Mí známí duševně nemocní často ani nevstupují do manželství. Pokud do něj vejdou, mají velké ohledy vůči dětem, které si nejednou ani vůbec nepořizují. Mívají často finanční problémy a jsou nejednou rádi, že můžou žít u svých rodičů. Přitom mají pro děti víc duševního pochopení než ti jakoby „normální“. Když si spolu hrají, tak můžou mít podobné ztřeštěné nápady, kreativitu a ohled vůči druhým vyšší. Společná je i potřeba větší vnitřní svobody, protože mívají „nenormální“ nápady a jiný pohled na realitu, než je ten pragmatický ve společnosti, ve které většinou vládnou peníze. Duševně „jiní“ často bývají dobrými strýčky a tetičkami, co se chtějí aspoň nějak starat o rodinu a ukázat druhým svou dobrou vůli. Například mentálně retardovaným se manželství dokonce nedoporučuje, což sice význam má, ale láska by měla zvítězit. Zmiňovaný rozvod je docela strašákem pro všechny, ale právo na manželství by měli mít všichni, i když v současnosti polovina lidí v úředně stvrzeném partnerství nevydrží. Lidé by měli mít více času na sebe navzájem a brát partnerství skutečně vážně. Za Rakouska-Uherska bylo nesezdaných třetina obyvatel, hlavně vojáci a služky. V současnosti je otázkou, aby se lidé nebrali jen z náhlého popudu, ale i s ohledem na všechny okolnosti, které život má. Člověk by si měl manželství vážit co nejvíc a hlavně myslet na spokojené děti, pokud přijdou.