Takhle by mohla znít jedna z otázek vyslovená mezi partnery, kteří spolu chtějí sexuálně žít. A teď nemyslím, že by před sexuálním obřadem měl probíhat jakýsi pracovní pohovor, po kterém by při zmínění jakékoli úchylky následovalo odmítnutí, podobně jako kdyby ten druhý zmínil nějakou přenosnou pohlavní chorobu. Spíše si myslím, že v případě úchylky se jedná o nápad, kterým lze sex zpestřit. Samozřejmě to má své hranice, protože asi nepřivedu své milence do postele navíc ještě ovci, pokud s tím nebude souhlasit ona i ta ovce.
Nevím, proč mě vždycky, když se mluví o sexuálních zvláštnostech, první napadne zoofilie, ačkoli by mě spíš měl napadnout sadomasochismus, ke kterému se v umírněné podobě hlásím. A právě v té umírněné podobě to pro mé partnery nějak vždycky bylo akceptovatelné. Dokonce se na to dali velmi dobře balit kluci, které zajímalo nějaké to dobrodružství. Vlastně se ani nedivím, že jim nic z toho, co jsem požadovala, nevadilo, protože jsem přesvědčená, že sex jako takový je tak trochu o násilí a vášeň má mnoho společného například se vztekem, ale i úzkostí, jak tvrdil MUDr Ján Praško, když nám na pavilonu 19 před mnoha lety léčil naše neurózy. Dokonce se tvrdí, že sex je „malá smrt“ a to jsou přece všechno konotace týkající se nějaké formy zla. A proč jsou nakonec pro holky (prý) přitažliví „grázlové“? Protože sex prostě není procházka růžovou zahradou, pokud má být plný vášně. Samozřejmě ale mluvím ze svého úhlu pohledu, tedy pohledu člověka, který si vybírá ty „temné typy“ a protože se bráním svým sklonům ke generalizaci na úkor pestrosti, o které jsem zde chtěla psát, musím dodat, že určitě existují i něžné varianty sexuálního života, například sex se ženou, kde se nutně nepředpokládá pronikání. Pronikání samo o sobě je pro mě výrazem násilí, což samozřejmě nemyslím tak, že by se to dělat nemělo. Jen se domnívám, že i u nejněžnějšího sexu bude nějaký jemný prvek násilí přítomen, pokud nemá být asexuální.
Předchozí dva odstavce sloužily k obhajobě různých deviací, úchylek, zvláštností, ale samozřejmě je jasné, že pro každého, kdo u sebe odhalí nějakou odchylku od normality, ať už je to v jakékoli oblasti – duševní onemocnění, jiná sexuální orientace nebo zvláštní sexuální preference – to není nic jednoduchého a zapracovat toto zjištění do svého života a života společnosti bude stát hodně práce a utrpení. Bude narážet na předsudky a stigmatizaci, protože se bude odchylovat od normy. Navíc některé osobní sklony vlastně nelze sloučit s morálními hodnotami společnosti a může se střetnout i se zákonem. To se týká například pedofilie, exhibicionismu, voyeurství, nekrofilie, koprofilie a dalších. Lidé, kteří sami sebe takto prožívají, mají v podstatě na výběr mezi popíráním své sexuality anebo perzekucí ze strany společnosti. V ideálním případě se spokojí s využitím svých sklonů v sexuálních fantaziích. Ty ale v některých případech budou provázeny pocity viny. V takových případech může pomoct rozhovor s někým, kdo to má podobně, ale je na místě i odborná pomoc. V současné době Národní ústav duševního zdraví realizuje jedinečný projekt s názvem Parafilik, který na lidi s takovým typem problémů cílí.
