Zase se rozdrolím na malý kousky.
Nikoho k tomu nepotřebuji.
Exuperyho vize se naplnily.
Orwell je na spadnutí, jako tehdy.
Něco je špatně s touto populací.
Doba je krutá, jako v každé době.
Není to tebou.
Zlo se vkrádá před dobro…
cítím ho až v kostech.
Je ho víc a víc.
A mně se zdá,
že je jen pro tebe místo v pekle.
Přežít… ale co?
Je to jen chvilka tady,
zbytek je nekonečný.
Prostor nenaplněný.
Jako vznášet se mimo tohle teritorium.
Mimo cokoli hmatatelného.
Mimo klec, a přesto být v kleci.
Tancuj se mnou. Je to naposled.
Tolik šancí bylo, tak se mnou tanči,
uděláme si z toho malý rituál.
Beznaděj. Kde se bere? V naději?
Ale pak pozbývá smyslu.
Kdo vymyslel beznaděj?
Ten, kdo všemu dával naději?
No tak jo. Budem se mít dobře.
Řekl kdosi kdysi.
Nesouhlasím.
Budeme se mít tak,
jak si sami smyslíme
a následně uděláme.
Je to pravda, řekl mi kdosi.
Tuším, co bude následovat.
To, co po každé apokalypse.
Snadné.
Par přeživších, pusto, prázdnota,
temnota, uvěznění. Snadné.
Co lidi fascinuje na zlu?
Pusto, prázdnota, temnota, uvěznění?
Nebo něco úplně jiného?
Ale pak by to bylo ok.
Tak to udělej.
To cos vždy udělat chtěl.
Něco je špatně s touto populací.
A je to pravda. Ne, není to tebou.
Je lepší zachránit život,
než si přečíst jednu stranu v Bibli?
Otázka řečnická.
Spíše by to bylo tak jednoduché,
jak je jednoduché vše ostatní.
Nějaké trable? Zajdi si k doktorovi,
ať se ti podívá do očí.
A řekne ti, jo, vše v pořádku.
A ty nemáš důvod dál pochybovat.
Reakce jsou v normě.
Ale co je se mnou?
Ulpívám mezi dobrem a zlem.
Mezi pochybnostmi a uzamčením.
Mojí obsesí. Přežít… to je ono.
Přežít. Prostě věřit a tak to je.
Vše se rozpadá na kousky.
Štěpí se na atomy.
A já věřím, že to tak je.
