Janko se zahleděl na Violu. Líbila se mu. Možná až moc. Drobná, štíhlá, přitom ale s pěknými ňadry. Ještě by chtěl vidět její zadeček, ale kvůli invalidnímu vozíku, na kterém seděla, to nebylo možné. Bylo mu to líto. Miloval ženské zadečky, fascinovaly ho.
Ve svých snech a představách šel ale dál. Představoval si, jak leží na břiše v jeho posteli. Nahá, samozřejmě. Ve svých představách viděl křivky jejího těla, viděl i malinký, kulatý zadeček. Zavřel oči a snil dál. Snil o její bílé kůži, o vůni jejího těla, o vůni jejího zadečku, jejího klínu.
„Janko, spíš?“
Ač nerad, otevřel oči, protože to byl její sametový hlas a on najednou nevěděl, jestli to bylo pouze v jeho snu, nebo je skutečně tady, vedle něho. Zhluboka se nadechl. Ucítil tu hezkou, dráždivou vůni:
„Máš nádherný parfém.“
„Děkuji.“ Zašeptala.
„A hodí se k tobě.“ Spíš vzdychl, než řekl.
Usmála se. Tyhle dvě věty slýchala dost často, a přesto ji to vždy potěšilo a vždy znovu a znovu jí to polechtalo u žaludku. Milovala svůj parfém, jeho dráždivou sexy vůni, milovala ten pocit, když chlapi se slastně přivřenýma očima tajně nasávali její vůni.
A teď jí to lichotilo dvojnásob – Janko, i když sám na vozíku, byl velice pohledný devatenáctiletý černovlasý a černooký mladý muž. Když se usmál, ukázal nádherné bílé zuby a v očích mu poskakovali malí čertíci. A uměl se dívat tak, že měla pocit, že ji pomalu tím pohledem svléká a pak hladí po nahé kůži celého těla.
Líbilo se jí to, lichotilo jí to – jemu bylo devatenáct a jí už skoro třicet.
„Chci tě,“ zašeptal jí jednoho večera. Seděli před lázeňskou budovou, mlčeli, koukali se do dálky a snili si své sny. Každý svůj – Janko o ní, o Viole, ženě svých snů, o jejím těle, o svých rukách na jejím štíhlém bílém těle, o jejích rukách na svém velkém, černém těle… o vzájemném propletení jejich těl naplněných touhou a zpocených vášnivým milováním… Viola zatím snila o tanečním parketu, o divadelním pódiu, o cestování, o moři, o slunci… bez Janka.
Neopětovala mu jeho city, jeho lásku. Janko byl pro ni pouze kamarád, se kterým se dobře povídalo, nic víc.
Chvíli přemýšlela, co mu má odpovědět. Nechtěla se ho nijak dotknout, ale ani mu dávat plané naděje.
Janko si její mlčení vysvětlil tak, že ho asi neslyšela. Proto se k ní naklonil a řekl znovu:
„Chci tě.“ A po chvíli dodal: „Strašně moc tě chci.“ Po chvíli ještě dodal: „Podívej, sáhni si.“
Odtáhla se: „Janko, ne…“
„Počkej,“ zarazil ji. „Já nemyslím, že tě chci pouze teď, na jednu noc.“
Jednou rukou pevně chytil rukojeti jejího vozíku, aby mu nemohla ujet a druhou ji položil jemně a něžně na její ruku:
„Já myslím na pořád. Jsi tak krásná. Jsi nádherná, jsi slunce… jsi štěstí…“
„Jsem o deset let starší,“ zarazila ho.
„Ano,“ souhlasil. „A to je dobře – podle mě má být žena starší, zralejší, ví, co chce… a je plná vášně a chutě… je zralá, krásně voní… je sebevědomá a sexy…“
„Prosím tě mlč už!“ Zarazila ho.
„Ty se jenom tváříš, že nic,“ skočil jí do řeči. „Ale je to na tobě vidět – jsi plná touhy a vášně… jsi žhavá, jsi chtivá… toužíš po sexu… ty potřebuješ chlapa, ty chceš chlapa, ty bytostně toužíš po sexu, po živočišném, tvrdém sexu.“
„Ale už dost!“ Okřikla ho. „Už přestaň! Nemáš pravdu a já to nechci poslouchat. Je mi to nepříjemné.“
Zasmál se: „Nevěřím. Ani jediné písmenko ti nevěřím. Ty jsi stvořená pro sex, ty pro něj žiješ, ty kvůli němu žiješ.“
„Pusť mě!“ Okřikla ho. „Musím odjet. Chci odjet. Je mi to nepříjemné. Myslela jsem, že jsi kamarád, ale tohle ne!“
Nepustil ji. Byl přesvědčen, že pouze dělá drahoty – každá ženská přece dělá drahoty. A taky byl přesvědčen, že ji prokoukl, že ji dobře odhadl. Nemohl se přece mýlit – její tělo, její sexy parfém – to všechno bylo volání po chlapovi, po sexu, volání touhy a chtíče. Nemohl se přece mýlit.
A když už jednou našel odvahu všechno jí říct, musí to dokončit. Proto držel pevně její vozík, aby mu nemohla ujet, aby ho musela vyslechnout a pokračoval:
„Ty chceš chlapa, ty potřebuješ chlapa, je to na tobě vidět.“
„Nevím, co vidíš, ale ujišťuji tě, že vidíš blbě. Nechci chlapa, nehledám chlapa, nepotřebuji chlapa! A sex už vůbec ne!“
Její odpor se mu líbil. Byl přesvědčený, že ho pouze hraje, aby ho ještě víc dráždila, aby ho ještě víc navnadila … aby ho vzrušila… a to se jí povedlo.
„Ty si myslíš, že když sedím na vozíku, tak nejsem chlap? Koukni!“ Hrdě ukázal na bouli v klíně. „Podívej, sáhni! Jsem dobře vybavený, neboj. A funguje to na sto procent.“
„Dost!“ Okřikla ho Viola. „Fakt to nechci poslouchat. A pusť mě!“
„A pokud by ti to přece jenom nestačilo, pochopím. Ženská jako ty potřebuje sexu mnohem víc, než je schopen ji dát jeden chlap. Vím to, je to na tobě vidět!“
„Á, tady jste,“ skočila jim do řeči službukonající sestra. „Violo, pojďte se mnou, doktor si přeje s vámi ihned mluvit.“
S radostí přikývla.
„Ihned potřebuji jet domů,“ řekla doktorovi hned mezi dveřmi. „Ihned, nejpozději zítra.“
Odjížděla hned ráno, ještě před snídani.
Janko si právě přesedl na vozík a zajel k oknu, aby zjistil, jestli si má vzít i bundu. Uviděl Violu, jak nasedá do přistaveného taxiku.
Pochopil.
„A já jsem ti i milence byl ochoten tolerovat,“ povzdechl si. „A ty takto, nevděčnice nevděčná.“
