Co mají společného všechny historické osobnosti od počátku věků? Věnují se velké politice, i když také touží po lásce. Nejinak tomu bylo i v době vrcholného středověku, kdy ale láska měla být spojena s Bohem. Nebylo přitom běžné, aby o tom obyčejní lidé slyšeli mluvit vlastním jazykem, ne latinou.
Pozdější Mistr Eckhart se narodil roku 1260 v Hochheimu v německém Durynsku. Jako velmi mladý vstoupil v Erfurtu do kláštera řádu svatého Dominika, slavného díky myslitelům Tomáši Akvinskému a Albertu Velikému. S teologickými studii pokračoval v Kolíně nad Rýnem. Jako velice mladý se stal v Erfurtu převorem a už kolem roku 1298 se stal vikářem durynské provincie. V roce 1300 odešel zase do Paříže, aby pokračoval v náročných studiích, vrátil se s akademickou hodností jako profesor teologie do Kolína. Jisté prameny uvádějí, že papež Bonifác VIII. povolal Eckharta do Říma a udělil mu sám hodnost doktora. Roku 1303 se Eckhart stal provinciálem saské provincie, na generální kapitule ve Štrasburku se stal generálním vikářem pro Čechy. Později je zbaven funkcí a poslán do Paříže, kde se stává Mistrem.
Postupně ale začal mít problémy. Roku 1325 byly na generální kapitulu v Benátkách přineseny stížnosti na některé německé bratry, kteří kážou lidovým jazykem, s podezřením na blud. Mělo se jednat o Mistra Eckharta, který díky své hloubce uváděl lidi v obdiv i v nedůvěru. V roce 1326 došlo ke sporu s biskupskou inkvizicí v Kolíně, u níž byl obžalován jako podezřelý z bludu. Nejen Eckhart protestoval, že tyto předpoklady nejsou pravdivé. Nepatřil totiž ani do biskupství, proto se zachoval rázně a v kostele dal číst svůj výklad v lidové řeči. Nejde prý o žádný blud a brzy se proto odvolává přímo k papeži. Jeho vyjádření je ale zamítnuto. Nicméně nakonec se Svatý stolec jeho žádostí zabýval. Zásadního výsledku se však Mistr Eckhart nedočkal, protože umřel roku 1327. O dva roky později papež Jan XXII. zavrhl dvacet osm vět z jeho spisů, z nichž prvních sedmnáct jako vyloženě heretických, ostatní jako příliš odvážné nebo podezřelé z bludu.
V církvi to přineslo těžký spor. Byla nastolena otázka, zda byl Eckhart heretik, nebo se nechal ovlivnit dobovým panteismem, s kterým se setkáváme u beghardů a Bratří svobodného ducha. Starší autoři zavržené Eckhartovy věty prostě přijímají, nebo jej považují za formálního heretika. Někdy se jej snaží omluvit na základě jeho podmínečného odvolání před smrtí. Podle znalce Charlese Schmidta byl Eckhart bludař a upadl do panteismu, a tím pádem byl vlastně předchůdcem filozofa Hegela. Naopak Wilhelm Preger zahájil tažení proti obecnému chápání Eckharta jako heretika, v čemž měl hodně následovníků. Věci byly nesmírně těžké a hluboké, přesahovaly chápání mnoha posluchačů. Například věta „Je třeba, aby duch člověka zničil všechny znalosti své přirozenosti a vzdálil se ode všeho, co je stvořené, a zřekl se svého vlastního já“. Problém trval hlavně v napětí mezi mystikou a scholastikou, protože se Eckhart klonil k novoplatonismu a byl na svou dobu trochu silný rozumář.
Dnes už není pochyby o tom, že byl Eckhart mystik, který často mluvil o Boží lásce. Jeho spisy totiž vedou do nejužšího spojení s Bohem, a to dost bezprostředně. Patřil ve své době k pravověrným členům církve. Vždycky měl na vědomí přesahování Boží podstaty, tu ale nijak neztotožňoval s člověkem samotným. Sám si dobře uvědomoval, že cesta věřícího k dokonalosti v křesťanství a k úzkému spojení s Božstvím je pomalá a dost pracná. Pokud mluví více o cíli této cesty a o tom, že tento cíl je v objetí Boha, tak to neznamená, že by zavrhoval cestu a obtížné kroky k něčemu takovému jako je kvietismus. Zbožštění jedince se děje hlavně milostí, čehož si je velmi dobře vědom, tedy ne naprostým splynutím s Bohem, ve kterém už není rozdílu mezi stvořeným a nestvořeným.
Mistr Eckhart nebyl vždy jasný pro porozumění. Pokud někdo píše o začátcích duchovního života, tak často popisuje velké obtíže. To obnáší i vstup na cestu k Bohu skrze krutá očišťování křesťanské askeze. Pokud jde o vrcholy vnitřního života, kde se stýká Bůh a člověk v objetí poznání a lásky, duše zakouší to, co nejde nijak vyjádřit lidským jazykem. Duše tak slastně trpí rozkoše mučednictví Boží lásky. Jde o vzestup lidské duše, kterým se tolik zabýval i Eckhart. Jde o teologii a mystiku, která nemůže být tak přesná jako u scholastiků. Eckhart k lidu mluvil řečí živou a poetickou jako básník a vidoucí. Ten věci spatřuje skrze lásku, kde ne vše je možno vyjádřit lidským slovem.
Prožití Boha v sobě a jeho přebývání v omilostněném člověku je neustálou snahou v díle Mistra Eckharta. Podle některých autorů je milostí sám Duch svatý, který přebývá v duši křesťana. Proto vede stále k tomu, aby se duše ponořila v sebe samotnou. Pokud se uzavře, tak se může snažit spojit s oním nestvořeným, tedy s jiskřičkou Boží, která je právě v duši milostí. Tak může být „božská“, jak Eckhart říká. Všeho, co dokážeme pochopit, je nekonečně málo. Něco z Boha může být i Bůh celý, protože ho nelze dělit. Neznamená to ale nic panteistického. Pokud se člověk zbaví sebe sama, nenáleží už nikomu, milostí se jakoby zbožšťuje. Jedná se i o rovnost účasti. Odtud tedy plyne tvrdá askeze Eckhartovy školy, tedy vzdání se všeho, aby mohl člověk přilnout k Bohu. Až když přestane toužit po čemkoli pozemském, spočine v čirém nevyjádřitelném božství. Usměrní se všechny smysly a srdce člověka plné lásky bude beze dna.
Pokud Eckhart mluví o Kristu, pořád hovoří o augustinovské větě: „Proto se Bůh stal člověkem, abychom se my mohli stát bohy“. Bůh tak umřel proto, abychom i my mohli umřít světu a povstali tak k novému životu jako účastníci čirého božství. Askeze znamená prchání před vším pomíjejícím, protože jen tak se může duše vrátit ke svému prameni, z něhož vyšla, tedy k Bohu. Tento cíl má úžasnou velikost, zaniknutí v propasti nezměrného Božství. Cesta tak vede jen skrze Krista, protože se duše musí stát chudou, aby jím mohla být obohacena. V určitém okamžiku nic nemá, nic neví a nic nechce, kromě Boha. Vyjádření nejvyššího stavu duše není možné skrze slabost jazyka, musí být tedy experimentální.
Tady je několik vět o Bohu, člověku a lásce Mistra Eckharta:
„Člověk by se měl stát docela chudým a osvobozeným od své vlastní člověčí vůle, tedy takovým, jakým byl, když se narodil“.
„Dokud toužíte naplnit Boží vůli a prahnete po věčnosti a Bohu, nejste skutečně chudí.“
„Jestliže se tedy měním v Boha a on mě činí zajedno s sebou, pak, u živého Boha, nelze rozlišovat mezi námi… Někteří lidé si představují, že Boha spatří, jako by on stál jinde a oni zde, ale tak tomu nebude. Bůh a já jedno jsme. Tím, že Boha poznávám, přivádím ho k sobě, láskou k němu v něj pronikám“.
„Kdyby jedinou modlitbou, kterou by ses v životě pomodlil, bylo prosté „děkuji ti“, stačilo by to“.
„Láska je božská, avšak milování samo není víc než živočišné“.
„Lidé by neměli tolik uvažovat o tom, co mají dělat, ale o tom, co jsou“.
„Nejdůležitějším okamžikem je vždy ten, který právě probíhá; nejpotřebnějším činem je vždy láska“.
„Oheň na svíci sfoukneš, v srdci nikoliv“.
„Oko, kterým vidím Boha, je totéž oko, kterým Bůh vidí mne“.
„V Království nebeském vše jest v jednotě, vše jest jedním a vše patří nám“.
