Moje oči se opět setkaly s jeho, opět jsem chtěla mluvit. Ale byla ve mně ostrá hranice, nepropustná bariéra, kterou jsem v sobě postupně vystavěla, aby mě chránila. Kdybych začala mluvit, řekla bych možná všechno. Slova by se protrhla jako hráz na řece, valila by se ven a já bych je už nezastavila. Nezastavila bych slzy, nezastavila bych pocity, všechno by bylo venku, všechno, co bylo roky uzamčené na tom tajném místě uvnitř, kam se nikdo nedostal.
Možná by nestačilo mluvit, možná by nestačilo pochopení. Možná bych potřebovala objetí, které jsem už dlouho nezažila. Vrhla bych se mu do náručí, hystericky plakala a potřebovala, aby mě držel, dokud se neuklidním. Možná bych se zamilovala. Ale ve skutečnosti by to nebyla zamilovanost, nýbrž touha po domově, po rodičích, po někom starším a pečujícím, po lásce, kterou jsem v rodině nedostala. Potenciální city ve mně ležely jako možnost, jako jedna z mnoha cest, kterou jsem viděla před sebou, ale nemohla se jí dotknout. Dokud jsem ji jen pozorovala z povzdálí, nebyla mojí součástí, nebyla pravdou a skutečností, ale mohla jsem ji od sebe oddělit.
I přesto jsem chtěla mluvit. Chtěla jsem mu říct, jak moc mě včera bolel křik sestry, jak moc jsem byla v šoku. Jak moc tady bolí každý krok, každý dech a každé slovo. Chtěla jsem mu říct o střepech, ze kterých se skládá moje duše. O střepech, které se zarývají, které nejdou složit dohromady v cokoliv jiného. Chtěla jsem se nadechnout a vypustit ze sebe alespoň nějaká slova, ale nešlo to. Jako by mi někdo sešil ústa. Na jednu stranu jsem chtěla mluvit, na druhou stranu jsem si přála být neviditelná.
„Byla jsi někdy zamilovaná?“ přiletěla ke mně najednou otázka, jako by mi četl myšlenky. A sakra, já doufala, že na mě mluvit nebude. Ale zase to zkouší. S ostatníma holkama tolik nemluví, ale se mnou se stále snaží mluvit.
„Hm,“ pokrčila jsem rameny.
„A dobrý?“
„Hm.“
Honza začal rozvíjet nějaké své teorie o tom, že by mi pomohlo se zamilovat, nebyla bych potom tolik v hlavě a v těch svých myšlenkách, ve kterých se prý kritizuju, zatímco já se snažila být neviditelná, i když mi to málem nedalo a vypustila jsem nějakou sarkastickou poznámku.
Vztahy pro mě opravdu nebyly něčím, po čem bych toužila a co bych jakkoliv řešila. Měla jsem mnohem větší problémy a divila se tomu, že ostatní holky na oddělení neřešily pomalu nic jiného než vztahy a sex. I dvanáctileté a třináctileté holky, které tvrdily, že už s někým spaly. Snažila jsem se tyhle rozhovory ignorovat a na všetečné dotazy o vztazích a sexu odpovídala jen „hm“ nebo pokrčením ramen. Možnost určitých citů, kterou jsem v sobě vnímala, jsem odmítala a zavrhovala. Věděla jsem, že i kdybych nakonec chtěla mít vztah, nedokázala bych milovat. Moje city by byly falešné, protože v jejich základu by stály jen nenaplněné citové potřeby z rodiny. Tohle byla moje pravda, jedna z mála pravd, o kterých jsem byla skálopevně přesvědčená. Nejsem člověk stvořený pro vztahy a rozhodně nikdy nehrozí, že by mě někdo miloval.
Vzhledem k mému mlčení vypadal Honza, jako ,by si mluvil sám pro sebe. Ztrácela jsem se ve svých myšlenkách a přestala vnímat, co říká. Najednou mi před očima přistála knížka, kterou jsem už nemohla ignorovat.
S elegancí ježka, stálo na obálce. Pocítila jsem zvědavost a pohled na knížku mě potěšil. Neměla jsem u sebe prakticky žádné osobní věci, natož knížky. Učení mi rodiče zatím nepřinesli a nikdo z nich se neobtěžoval přinést mi knížku nebo cokoliv, čím bych se mohla ve volných chvílích zabavit. Zalézt si s knížkou o poledním klidu do postele byla příjemná představa. Daleko příjemnější, než muset poslouchat neustálé hovory o klucích a sexu, reagovat na otázky spolubydlících, které chtěly, abych se k hovoru připojila. Knížky by mi mohly pomoci pobyt přežít, s knížkama by všechno mohlo být snesitelnější.
Honza mi řekl, že je to ta pravá knížka pro mě, vzpomněl si na mě, když ji včera dočítal, mohla by se mi prý líbit, protože je plná filozofických úvah a myšlenek.
„O čem to je?“ zajímala jsem se.
„Je to o dvanáctiletý holce, která je jiná než její spolužáci. Je až příliš chytrá, a právě díky tomu má problémy si se spolužáky rozumět. Nad vším hodně přemýšlí a nevidí v životě žádný smysl. Začne plánovat, že spáchá sebevraždu…“ vyprávěl Honza jednu část příběhu. Vysvětloval mi, že knížka však rozhodně nekončí depresivně, naopak se jedná o příběh, který by mě mohl inspirovat. Když jsem po týdnu knížku dočetla, pochopila jsem přesně, proč mi Honza půjčil právě ji. Hlavní postava je jiná, přemýšlivá, vybočuje a nezapadá. Chce spáchat sebevraždu, stejně jako jsem chtěla já, ale v průběhu příběhu si to rozmyslí, zjistí, že stojí za to žít. Možná si myslel, že mi knížka může pomoci, můžu se ztotožnit s hlavní postavou. Může mě inspirovat v tom, že budu chtít žít. K tomu, abych v životě viděla smysl, bych však potřebovala mnohem víc, jedna hezká knížka bohužel nestačila. Potřebovala bych mít rodinu nebo kamarády, někoho, kdo mě má rád. Potřebovala bych, aby mi doktoři naslouchali, aby se snažili pochopit, co mě trápí, co se děje doma. Aby pracovali s mojí rodinou. Potřebovala jsem skutečnou psychoterapii, která na tomto oddělení scházela.
Náš rozhovor o knížce přerušilo vrznutí otevírajících se dveří. Do dílny vešla Soňa, které skončil pohovor s doktorkou.
„Ahoj, Soničko, co ty tady zase děláš?“ přivítal ji překvapeně Honza. Byla jsem ráda, že se jeho pozornost přepnula alespoň na chvíli na někoho jiného. Honzova pozornost ve mně vyvolávala protichůdné pocity. Na jednu stranu mě těšil jeho zájem, na druhou stranu pro mě byl těžko snesitelný. Byl až příliš hodný, příliš mě oceňoval, až to někdy bolelo. Ano, náklonnost druhých mě bolela. Možná ve mně vyvolávala strach, že si ji nezasloužím. Možná ve mně vyvolávala podvědomou touhu, chtít ještě větší míru zájmu. A obavu z toho, že budu chtít příliš, protože moje duše je hladová, nedosycená. A tak jsem raději nechtěla nic.
