I.
Možná jsem chtěl napsat můj otec Antonín František Novotný, ale zůstalo tak. Rve mě vnitřní bolest, střeva se překlápějí ze strany na stranu a ven. Umírám. Kůže mi neslouží a začíná zapáchat. Mám dřevěnou nohu. Nenabíjí se mi elektronická cigareta a mám obří nikotinový dluh vůči tomu, co zbylo z mého těla. Vyletěla holubička ze skály, kdyby byly moje oči nespaly, asi by bděly, a to je v květináči s narciskami docela převrat. Teď budu lkát a nikdo mi v tom nebude bránit, sestřičky spí spolu nebo samy, spolu-pacienti spí sami, je tu klid. A spolu s ním obrovská, ale opravdu velmi obrovská trhlina a díra, kterou může vstoupit do světa bůh, nebo to, čím byl v mých očích, když jsem byl ještě naivní a mladý.
Podobal se Antonínu Františovi, mému otci, a nepřijímal mě. Honil mě za holkama, ale ty mě taky nepřijímaly. Měl by sis najít děvče, říkal mi bůh a byl mi v tom tak nepodobný… Ne že by se mi líbili kluci, to vůbec. Ale měl jsem svůj názor na podobu děvčete a za celý život nic. Všechno dobré mi vybral v tomto směru jakýsi p. Bedřich, nikdy jsem nikoho nemiloval víc než jeho ženu. Posvátné paběrkování mých životů s přítelkyněmi bylo už uspokojivě zpracováno v novele Parazit, kterou zfilmoval p. recenzent Kučera a jeho tým. Nemá cenu se k tomu tedy vracet, protože je po večerce v léčebně dlouhodobě nemocných a můj čas je mi drahý, jen mě píchá tam dole něco a nevím co to je, jistě ne ředitel cvikovské léčebny, který mě znásilňoval za pomoci jedné z vychovatelek, když jsem se tam jel učit dýchat ve věku tři a půl roku a odnesl si odtamtud šrámy celoživotní samoty, prázdnoty a prokletí.
Jak srdceryvné, jen se v tom nejde moc vyznat. Říká se, že oběti mají tendenci své nejhorší noční můry znovu a znovu zhmotňovat, možná proto jsem se nechal i v dospělosti na dva měsíce léčit v Bohnicích, jak už zpracoval náznakově p. recenzent Kučera se svým týmem a jak je natolik všeobecně známo, že by bylo na škodu se k tomu vracet, tak snad jen vytáhnout z klobouku tah této jasné linky, že totiž jsem se nechal zavřít a mučit jen proto, abych si různé životní lekce ještě jednou zopakoval.
Zuzana s dvěma „n“ mě nenávidí taky s dvěma „n“ a mě je to tak protivné, tenhle můj život a to pálení a nevím, jestli ještě žije a opravdu pomalu se smiřuju se vším, co bylo, i když tady v ústavu je to konečná nebo spíš nekonečná fronta na loupák a kakao, na cigaretu po večerce nemáš nárok, na nohy sestřičky kolem ramen a její mladé slabiny nemáš nárok, na ruku doktora na lokti a jeho poplácání po tom stejném rameni, za které byla před malou chvilkou zaklesnutá sestřička, nemáš nárok a vůbec všechno se ti zrelativizuje, protože ty jsi žil pro slávu a blaženou chvíli, která nepřišla ani po třiceti letech mučení se, tvrdé práce na sobě, všemožných terapiích včetně těch elektrokonvulzivních, prostě ta chvilka štěstí, když nepočítáš pláč na konci romantického filmu nebo radost po olympijském vítězství nějakého sportovce, se vůbec nedostavila. Nebo nedostavěla? Nevím, jak se co píše a jsem opravdu hluché místo tohohle světa, kde si všichni hrají na stroje a já se je pokouším odstrojit a to mi nejde, jak je patrné ze všeho, co o mě kdy řekl můj biologický otec.
Nepřečetl ani větu z mé první knihy, neměl zájem, a to přitom chodil do kina na filmy, které jsem znal z vyprávění a kterými jsem pohrdal. Mamka zase četla všechno, co píšu a trápila se tím, protože jí šlo o to, abych se prosadil a vnímala jako svůj nedostatek, že mi to nejde. P. Antonín Františ nebo případně A.F.Novotný byl nejhorší postavou mého dětství, brzy totiž se mnou začal prohrávat v pexesu a prostě to neunesl.
Mývalím dechem, který nás tu učila na relaxacích napůl dementní padesátnice, zvala ho tak, i když věděla, že je to průhledné, tak sice tímto dechem si prý můžeme odpomoct od setrvalých bolestí, protože nám nedají analgetika, ani opiáty, všechno je drahé. Zkouším ten dech a nejde mi to. Je pozdě se něco učit. V osmapadesáti se nebudeš učit dýchat a zahřívat si kotníky meditací. To je fakt zlo, že nás ještě něco učí. Jdu si lehnout asi a prodýchat jednotu se svými střevy a tím, co se z nich obrací navenek, chci přijmout sen o mladé ženě jako lusk za svůj, chci opatrovat své slzy jako bomby připoutané k tělu po zuby ozbrojeného atentátníka, kterého odstrojuje pyrotechnik tajné policie jako svatou relikvii, jako kýbl s vodou, který mu budou lít přes hadr na hlavu, aby prozradil své druhy. Já mám u postele taky kýbl a je to dobře. Je mi ze všeho totiž trochu na blití.
II.
Plakat nad rozlitou Zuzannou, nad tím, čím je i byla… pro mě. Lhostejno zda ohnivé zvony už odbily půlnoc života. Mrtvé prsty se dotýkají mrtvých míst v stydkých krajinách. Bolest je opravdu to jediné, co mi zbylo.
Letopisy touhy po ní se obracejí stránku po stránce a plodí divnou a nanejvýš zatrpklou smířlivost. Ale to, co je opravdu cenné, zvětralo mou samotou. Pozor, sestřička. Zhasínám svítilnu na telefonu a čekám, až dokončí svou pochůzku od dveří k oknu a zase zpátky. Chtěl bych ji políbit v záňadří bujné minulosti, chtěl bych ji zaskočit svou novou vitalitou, kterou v léčebně prožívám. Je to Boticelliho předloha, její zrzavý blond nebo co to je mi působí husí kůži a slepičí smrad ze zahrady nového života mě dusí a dřív nebo později mě zadáví svou životaschopnou tupostí.
Mé čtenářstvo, rozdělené na matku a zbytek světa, který čítá tři další osoby, si zoufá. Já se však nenechám zastrašit a napíšu všechno po pravdě. Po letech lhaní na to mám plné právo. Zuzanna mě zničila. Musím se na ni ještě jednou podívat, ale už je to dáma v letech, vůbec bych se ji nesnažil srovnávat se sestřičkami nebo jinými objekty milostné touhy. Dokonce by se vše mohlo obrátit v Kunderův žert, nebo v jeho nesmrtelnost, v procházku Goetha s Beethovenem nedaleko činžáku, ve kterém jsem vyrůstal.
Potvoro zmlkni, říkám si, ale už to nejde. Palčivé zvonění je sice mým posledním, ale nejsou tu gymnazistky s konfetami a voňavkami. Není tu pes Bobíček, chybí ženy, a to je to nejhorší, že jsem se i já sám už docela vytratil. Psycholožka Kristina tomu říká rozvrat, milovala mě asi tři vteřiny a to zřejmě někdy v devatenáctém roce, já však nikdy nezjistil které.
Kolemjdoucí pacient. Jaký zázrak mezi všemi těmi kolem ležícími. Když vypadne na chodbu, vzpomenu si na nepříjemný fakt, že jsem chtěl psát o Antonínu Františovi, o svém otci. Nedávno mi popřál ke dni dětí. Bylo mi dávno přes čtyřicet. Přijal jsem to s povděkem, neboť sám děti nemám a básníci velmi dlouho zůstávají čistí a nezkažení jako děti. A jedno je, jak moc fetují a kolikrát strkali prsty nebo celou ruku tam, kam se ostatní za celičký svět bojí byť jen podívat. Tatínku, tati. Křičím do prázdného pokoje nad hrobem z mokré slámy. Ano, rozprášit. Tak sis to přál a tak to i bylo, jsi jedna z mála dokonalých bytostí, která mě nepřežila. Zatímco píšu tyto řádky a imaginárně tě pohřbívám, v mém srdci se rozhošťuje klid a láska. Nebylo jistě všechno správně, ale nebylo to ani špatně. A to přání ke dni dětí tu zůstává a překlenuje duhový most pro zvířata ještě lávkou pro lidi. Kolik jsem měl drog? Přál sis to vždycky vědět a taky nakolik moje různé partnerky fetují nebo kouří a jestli děláme trojku nebo si vyměňujeme s přáteli holky. Teď už je ale opravdu pozdě něco takového řešit.
III.
Budíček. Vysledoval jsem, že po večerce vždy přijde budíček, a po něm zase večerka. A někdy v mezidobí přichází Boticelliho sestřička a nosí mi opravdu krásné vzkazy od matky a zbylých přátel, jak mých čtenářů, tak těch, kteří na tuto ctnost už rezignovali. Alternativní svět kozího mléka na jejích bradavkách, ospalého milence a milovníka věkového rozdílu, tygřího samce na vejčité pomazánce s rohlíkem. Tak ten už nesdílím. Skončil jsem, kde jsem začal, děsivé nic, snad krize vyššího středního věku, v mém případě asi posledního věku, kterého se dožiju, mě poutalo k jejím bokům a v té prázdnotě, kde se konečně začalo dát dýchat, jsem občas sykl děvko, a to tak, aby to pokud možno nikdo neslyšel. Jednou mi přinesla přítelkyně z mládí do léčebny kytky. Hledal jsem svou sestřičku, ale pak z vrozeného studu vrazil kytici do náruče jiné. To bylo v roce 28 myslím. Žiju tu už nějak dlouho na to, abych si všechno tak živě pamatoval.
IV.
Jdu teď cestou nejmenšího odporu, který cítím k sobě, když mě lidé označují za stalkera. Měl jsem asi Zuzce změnit jméno. Je mi to jedno. Já jsem pane básník a svět mi leží u rakve a olizuje ji jak mexická vlna. Má urna je v háji, ale rakev omývají vlny v přístavu slávy, do něhož se ještě ze smrtelné postele snažím své ostatky vmanévrovat. Byl jsem vždycky největší z nás všech. Věděli to všichni, ale já ne. To je žertovné. To je skutečně hloupý vtípek na vrub zmařeného života. To je klec, která nespadla. Past, která nesklapla. Plst, která nevyvětrala plíseň a já tě cítím pod kůží, můj bože, a prosím o smilování.
Pan recenzent K. už sčítá mé dny a jeho tým připravuje veselku. Já se však ještě jednou, naposled zavrtím. A všechno jim zbořím. Určitě jim všechno zbořím, doufám v to bez přestání. Strašně moc doufám, že se právě tento úchyl nechytí mého odkazu, že právě on neslízne všechnu smetanu mých snah na těle bezduché reality.
Zvrhlý sen mě vzbudil a to je další den. Ošklivé káče, které se rozběhlo vstříc jisté smrti, zachytila prozřetelnost a ono vzlétlo. Miluju jeho touhu a oprašuju jeho křídla japonským štětečkem na opylování keřů. Hezké, řekl by jistě K. a já bych mu nejradši vyrazil zoubek, na který by se mi tak rád podíval, kdyby mohl. Nikdy ten zoubek neuvidí. Děti mé sestry, braňte mě do zachování těla a duše, ale nikdy mi neobětujte na pohřební hranici své osudy. Ano, s K., zcela jiným K. než které symbolizuje Kučeru, jsme kdysi chtěli upálit nebohého gymnazistu za jeho strukturovaná slova o Nietzschem. Milovali jsme svět jako místo hříchu, který musí být vykoupen. Nutili jsme se do smíchu a točili kouzelnými hůlkami nad hlavou kýčovitého Krista. Líbali jsme se ve vlaku do Hodonína. A pravda, to že je všechno ztracené, nám nějak zapomněli naši spolucestující sdělit.
