Sex, celý sexuální život, zajeté zvyky a praktiky, ale i všechny prožitky s tím související u člověka odkázaného na invalidní vozík jsou úplně něco jiného než sex a jeho prožívání u člověka zdravého.

Celý jeho sexuální život je úplně jiný, co se týče poloh, četnosti styků, jeho prožitků, milostných hrátek, ale často i chuti a potřeb …

Pokud člověk skončí na invalidním vozíku až v průběhu své dospělosti, zjistí to velice brzy. To, co platilo kdysi, už neplatí a platí to, co by dříve člověka ani nenapadlo. Je to horší? Je to podobné tomu, co znal, zažíval, prožíval kdysi?

Ženy, které skončí na invalidním vozíku to až tak dramaticky nevnímají. To si, ovšem, myslí muži. Často totiž nemají nejmenší potuchy o tom, co a jak prožívá žena, co potřebuje, co ji trápí … pozor, nemluvím za všechny muže! Pokud ale žena se svým mužem o svých pocitech, prožitcích, potřebách nemluví, muž nemá důvod si myslet něco jiného.

Zeptala jsem se tedy několika žen, jaké to bylo poprvé, podruhé, potřetí … po úraze, jak a co prožívaly.

Nikoho jistě nepřekvapí, že chtěly zůstat v anonymitě, proto jsou jejich jména vymyšlená:

JANA 42 let:

10 let jsem byla sexuálně aktivní, než přišel úraz. Do té doby jsem sex vyhledávala, potřebovala ho, byl nedílnou součástí mého života. A s úrazem najednou konec? Takovou myšlenku jsem si ani nepřipouštěla. Přítele jsem si našla asi osm měsíců po úrazu. Když ale mělo dojít k intimnostem jsem najednou dostala šílený strach. Strach, stud – měla jsem inkontinentní pleny a strašně jsem se za to styděla. A ten strach – co když mě postihne „nehoda“? Tak jsem to neustále odkládala, odsouvala, i když chuť byla veliká. Partnerovi to došlo, měl už nějaké zkušenosti s postiženými lidmi, i s vozíčkáři, a tak jednoho krásného letního dne mě ukecal, nenechal se odbít.

Moje zklamání poté ale bylo veliké. Partner se snažil, byl ohleduplný, pozorný, nespěchal. Ale prožitky nebyly takové jako kdysi, nebyly ani zdaleka takové, na jaké jsem čekala, na jaké jsem se těšila. Nohy mi skákaly, tělo se kroutilo … A čas na tom vůbec nic nezměnil, takové je to dodnes. Prostě nic moc.

KLÁRA 28 let:

Poprvé po úrazu? Spíš velká legrace než sex v pravém slova smyslu.

S přítelem jsme vyjeli do přírody, bylo příjemné léto, s vozíkem jsme zajeli až na louku, lehli na deku, přítel nás oba vysvlekl, sluníčko hřálo, ptáčci zpívali, začínalo to hezky. Tak jsme byli zaujati jeden druhým, že jsme si vůbec nevšimli kolemjdoucího vozidla (asi měli stejnou potřebu jako my a hledali to správné místo). Zastavili a dívali se z otevřeného okýnka na nás.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že můj první sex coby vozíčkářky bude současně i mým prvním sexem na veřejnosti, před diváky. Doufám, že se jim to líbilo a něco se přiučili.

Takže prožitky? Ani nevím. Dost mě překvapilo, že mě hodně vzrušovalo to vědomí, že nás někdo při tom sleduje.

IVANA 32 let:

Mým prvním sexem na vozíku jsem byla velmi zklamaná. Myslela jsem si, doufala jsem, věřila, že to bude stejné jako kdysi. Nebylo. Ani zdaleka. Nejprve jsem si říkala, že chyba bude v partnerovi, že je mladý, že nemá dostatek zkušeností, že neví co, kde, jak správně potěšit a následně uspokojit ženu. Tak jsem ho vyměnila. S dalším to bylo to samé, s třetím ještě horší. Tak mi došlo, že lepší to už asi nikdy nebude a takové, jako kdysi, už vůbec ne. Tak jsem s tím raději přestala. Nestálo to za nic. Takto mám aspoň krásné vzpomínky.

KATKA 45 let:

Je to jiné, úplně jiné. Naštěstí jsem na to byla upozorněná kamarádkou. Poradila mi, že pokud z toho aspoň něco chci mít, máme zkusit orál. Ale ani to nebylo takové, jako kdysi. Jiné, ale ne špatné. Prostě jiné. Celý sex a milostný život už ani zdaleka není to, co kdysi, není to ono. Je to prostě úplně jiné, ale neříkám, že špatné, nebo, že z toho vůbec nic nemám. To neříkám! Prostě jiné. Zvykla jsem si. Nic jiného mi ani nezbývalo. Měla jsem na výběr – buď toto, nebo nic.

A můj první sex coby vozíčkářky? Strach, zvědavost, očekávání, nejistota, zklamání.

Jak se s tím poprali muži? Zeptala jsem se i jich. Přece jenom je to u nich něco úplně jiného.

MIREK 58 let:

Z prvního sexu coby vozíčkáře jsem měl hodně obavy. Kamarádi vozíčkáři mě varovali, co můžu čekat, co se může stát, co dělat a co nedělat … Naštěstí nejsem úplný plegik (člověk úplně ochrnutý od pasu dolu, bez zachovalé citlivosti), ale jsem kvadruparetik (člověk s částečně ochrnutýma nohama i rukama, s částečně zachovanou citlivostí, aspoň na některých místech), něco trochu cítím, dokonce můžu trochu masturbovat. Nejvíc mi ale pomohla od strachu jejich rada skrytá ve větě: „pokud jazyk, prsty máme, soulože se nelekáme“. A také moje přítelkyně mi moc pomohla od strachu (protože strach je největší nepřítel úspěchu). Když jsem viděl, jak se na mě hned napoprvé vrhla a strčila mi jazyk až do krku a ruku do kalhot, strach byl pryč. Řekl jsem jí, ať si nejprve vyleze na stůl a pak už to jelo. V ničem nebyl problém. Dokonce ani po přesunu do postele. I tam to vcelku šlo. Jenom ten prožitek se ani zdaleka nepodobal tomu, co a jak jsem prožíval kdysi.

VLÁĎA 40 let:

Po úrazu jsem podnikl pár pokusů o styk, ale bylo to fiasko za fiaskem. Můj malý přítel vypověděl službu úplně, ani injekce, ani prášky na mě, jako na plegika, nezabraly, tak jsem to vzdal. Se ženou jsem se kvůli tomu rozvedl, i když ona se mnou chtěla zůstat a říkala, že to přece můžeme dělat jinak. Ale ne! Sex je průnik penisu do vagíny a následný výstřik. Nic jiného neuznávám a pokud toto není možné, pokud toto nefunguje, tak to raději nic.

PAVEL 52 let:

Úraz se mi stal, až jako ženatému. Už jsme měli i dvě děti, tak na sexu zas až tolik nezáleželo. A pro moji manželku byl vždy nejlepší sex stulit se pod křídlo a usnout. Ano, zkoušeli jsme sex i po úrazu. Napoprvé to spíš připomínalo bojovou hru plnou pokusů a omylů, nakonec jsme vždy skončili u orálu, nebo u robertka, nebo pouze pod křídlem. Ale jak říkám, manželce to nevadí, spíš naopak. A já jsem takto taky spokojený.

MICHAL 34 let:

Nám doktor už v rehabilitačním ústavu říkal, že čím dřív to začneme zkoušet, tím líp. Ale také nám řekl, že první neúspěch vůbec nic neznamená. Ani druhý.

Naštěstí mám milující, chápající a trpělivou manželku. Poprvé to byla katastrofa, podruhé selhaly veškeré pokusy. Ale postupem času, s přibývajícím počtem pokusů, se to výrazně zlepšilo.

Dnes, dva roky po úrazu si užíváme skoro jako za mlada. Je fakt, že já mám rozkoš pouze z toho, že sleduji manželku, jak si to užívá, jak to prožívá, jak se jí to líbí. Já z toho nic jiného nemám. Ale zvykl jsem si. Nevadí mi to, svou ženu miluji a když vidím, že ona je spokojená a uspokojená, jsem i já.

U lidí odkázaných na invalidní vozík velice moc záleží na tom, jestli na něm skončí kvůli nemoci (například různá degenerativní svalová, nebo nervová onemocnění – roztroušená skleróza, myopatie, ALS, …), nebo se na vozíku ocitli díky úrazu. V případě úrazu je potom podstatné, jestli se mícha úplně přerušila (paraplegici, kvadruplegici – lidé, kteří jsou úplně ochrnutí buďto od pasu dolu, nebo mají úplně ochrnuté i ruce), nebo jestli se jim jenom částečně přerušila mícha (paraparetici, kvadruparetici – lidé, kteří trochu, částečně hýbou končetinami, které jsou níže, než místo úrazu). A také záleží, jestli mají zachovanou aspoň nějakou, nebo částečnou citlivost, jestli jsou spastičtí (jejich končetiny jdou často do silných křečí), jestli kvůli tomu musí brát nějaké léky a jaké (některé léky jim totiž natolik uvolní celé tělo, že nějaká erekce vůbec nepřipadá v úvahu).

No a, samozřejmě, nejvíc záleží na tom, který obratel byl zlomený, v jaké výšce (jestli v oblasti krční páteře, hrudní, bederní) jestli byla mícha přerušena úplně, nebo jen částečně, jestli tam vznikl otok, který tlačí na míchu, nebo na nervy, ale časem se může vstřebat.

A dále je velký rozdíl, ve které části třeba hrudní páteře, jestli v horní, střední, dolní. Tady záleží na každém centimetru.

Protože například obratel L3 (třetí bederní) má přímou souvislost se sexualitou.

Je toho prostě hodně, na čem u lidí odkázaných na invalidní vozík záleží.

Podrobněji se této tématice věnuje e-kniha „Vozíčkáři a sex, příručka pro případ, kdy tělo nemůže a hlava by chtěla“, kde se můžete dozvědět co a jak můžete případně ještě zkusit, nebo na co si dát pozor, co v žádném případě nedělat.