I.

Bezduché. Chci žebrat o tvou přízeň. Nevidím tvé kozičky, jen krajku, která je skrývá. Jsem se chtěl zeptat, kolik máme času, jestli 50 minut nebo celou hodinu. Vidím se snít za zavřenou mříží. Víš, ono to je všechno ještě trochu jinak, říkala mi kdysi teta Ester, ale tu ty neznáš.

Stáhnu si nějaký sex z netu a pomalu se začnu vciťovat. Chci nějakou kočku, kterou si představím na tvém místě. A ta bude mít roztažené nohy a bude mít mysl na provázku a obojek na krku. Na co teď myslíte? Ptáš se mě. Asi jsem se odmlčel? Jsem tu s hlavou v oblacích, já ale potřebuju dostat celou duši do těla. Spolknu ji pusou. Budu zase jednou schovaný vevnitř. Nebudu se vciťovat, až tě chytím za paži a druhou ruku ti položím na zadek. Ale o tom se nemluví mezi slušnými lidmi, myslím si, že by to nezkousla ani nějaká blondýnka. Natož ty. Moje nejmilejší sociální pracovnice.

Dýchám zčeřenými váčky jak bublinkami na vodě, v plicních sklípcích kuju hnusné sexuální pikle, točím se na hrnčířském kruhu a nejsem vůbec glazovaný, ani nijak zvlášť blazeovaný. Rozbíhám se proti zdi tvých zábran a nabíjím si o ně nos. Tak, že už je úplně nabitý, když ti ho konečně zarážím mezi nohy. Musím si stáhnout na internetu nějakou holku, abych viděl, jak to tam vypadá. Je pro vás přirozené takhle mlčet? Ptáš se mě bez důvodu. Ano. Chtěl bych říct, ale pokračuju v mlčení, na mém ocase je tisíc oček a v tvém klíně ještě jednou tolik háčků, dokázal bych se tam zachytnout, jen kdybych uměl vytočit klíště z předloktí nebo třeba vysvobodit ježka z klece. Ty očka a háčky by do sebe krásně zapadly leda v nějakém příštím životě. Teď jsem tu já, bídný blázen, a ty, má nejmilejší – s duší potaženou blahem. Dokázal bych ti koupit silikonovou hračku pro tvé intimní chvíle, ale myslím, že bys ji nepřijala. Nemlčím záměrně, jen se to ve mně potkalo s řekou a cyklistickým výletem na elektrokole, mám rád všechno, co je elektro, třeba sex. Nebo hudbu. Nebo šoky. Dovedl bych spadnout na hubu a zase vstát, ptám se sám sebe v duchu, zatímco čas běží a já pořád nevím, kdy doběhne. Máme 50 minut nebo celou hodinu? Zeptám se konečně. Myslím, že v práci na mě nevidíš smysl. A rozepínat mi kalhoty by bylo trestné. Je to právně vzato zneužití závislého vztahu. Jsi má nejoblíbenější sexuální pracovnice a od posledně jsi zhubla v obličeji a já vyvracím oči v sloup a padám ještě hloub a ty mě držíš za virtuální ruku a tiše neviditelně pláčeš, protože formy pomoci, kterou bys mi mohla nabídnout, se už vyčerpaly.

A taky mě strašně chceš poslat domů. Už tě asi napadlo, co mi jede hlavou. Prosím o život a dusím se vlastní duší, nepodařilo se mi ji tak zcela spolykat. Moje duše je semeno, z něhož má vzklíčit život středostavovského primitiva. Někoho, kdo si umí objednat jídlo i holku. Někoho, kdo dovede zastávat role. Nechci se tak, naopak: Musím pod mostem bušit do cikánky abecedu nicoty. Nacházet mrtvoly v národním parku. Modlit se za příchod plžů do kostela zevrubných ohledání sebe. Řezat se. Kouřit trávu a střílet po ptácích, zvlášť je-li to albatros. Opatrně se soukat z kalhot i do kalhot, aby nepraskla guma. Tiše se vymočit u památníku národního obrození. Nosit lidem světlo. Strašně zuřivě se hnát za výhodami v závodní jídelně, mít ostré lokty a nořit je do bahna, žrát houby a tušit smrt v každém tvém úsměvu. Ale hlavně nepropadat panice, to už radši žít a neomlouvat se za to každou setinou. A tobě říkat dobrý den, na shledanou. A mlčet těch 50 minut a doufat, že to bude hodina. Když jsme spolu, nesmějeme se moc. Chtěl bych si kleknout a podívat se před sebe, jako malý Buddha. Jako spáč. Na tvé nohy. Možná bys to ocenila a rozkopla mě špičkou boty, tak jako se namazává spoluhráči v kartách, jako se souloží.

II.

Máš radost z květiny, kterou ti včera přinesl. Teď tu sedíš a díváš se do sebe. Dá se věřit v zotavení těchhle tichých monster? Četla jsi včera v knize, že pozice muže, který sedí, může vyjadřovat jeho nadřazenost nebo poddajnost. Když tvůj klient mlčí, zkoumáš aspoň z jeho držení těla, co tím vyjadřuje. Znovu vzpomeneš na přítele. Je milý. Pak se zeptáš, o čem se dnes bude mluvit. Odpovědí je ti mlčení. Z jeho nohou jedna přes druhou a mírně skloněných zad usuzuješ, že je na lovu. Je to blbost, tahle ezoterika. Kolegyně má dovolenou a ty jsi převzala jejího klienta. Jednoho z nejtěžších. Je nemluvný a trochu divně kouká. Ráda bys dokázala, aby si našel v životě nové cíle. Onemocněl před třemi lety, ale předtím byl do 24 let v pořádku. Měl by mít tedy dobrou naději. Večer by ses podívala na nějaký film. Nebude to o dětech, bojíš se, že už je nestihneš. A práce stojí. Zeptáš se, o čem to dnes bude. S čím přišel? Je možné, že by neměl žádnou duši, žádnou vůli nějak žít? Proč se třeba nepodívá kolem sebe. Tak ráda bys s ním mluvila o přírodě tady v parku. Ale on je zahleděný do sebe. Myslíš si, že něco děláš špatně. Čas se vleče neúměrně, možná to dnes zkrátíš. Blanka má dovolenou a ty jsi převzala klienty. Je mu určitě hodně špatně. Myslíš si. Večer by ses podívala na film o iránské emancipaci, má to být o bloggerce, která se nebojí trestu smrti a je aktivní na internetu. Brání ji polský hacker. Neví se, odkud je. To je přece blbost, znali by její obličej. Přece nemůže žít ve studni jako Saddám Husajn. Má to být film o lásce hackera a bloggerky. Napůl dokument, ale spíš nějak tak hraný. Možná by ses měla zeptat, co ho trápí. Máme ještě 15 minut odpovídáš, celkem 50. Možná bys mohla zavolat Kláře, až půjdeš z práce. Je ti vedro, docela je dnes vedro. Zkusíš to nadhodit, ale on se nechytá. Na co myslí, proč se nevysmrká. Jdeš v pátek na výlet a možná půjde i Martin. Ale máš hodného přítele. Na to se nemyslí… Proč se nevysmrká? Dávno bys s ním ukončila spolupráci, kdyby to bylo na tobě. Ale Blanka je jiná. Možná dělá pokroky, ale ty je nevidíš. Napadlo tě, že je potřeba ještě odnést polštáře z židlí a křesel. Ještě konzultace s Mirkou, to bude slast, a pak konec pracovní doby. Když se s tebou loučí, ukáže místo po zubu.

Sáhne ti na zadek a ty ho líbáš, protože tím mu můžeš pomoci. Teď v noci si to můžeš dovolit. Máš tu přítele a vzpomínky a sebe. Jsi svá, ukrutně svá. Opravdu v srpnu padají hvězdy a ty sis přála dokončit ten terapeutický výcvik. Závěrečná práce bude na téma toho, že ti to přítel udělá dobře pusou a dovede tě k orgasmu. To je teď to důležité, na ostatní přijde řada až později.

III.

Mám radost. Jdu domů. Opravdové sny o opravdové ženě. Jen je mi líto, že jsem nějak nebyl schopen se vyjádřit. Možná jsem i naznačil dost, ale přece jen to bylo málo. Znám jednoho myslitele, který tomu říká nesouměřitelnost. Možná si všimla, že mi není lhostejná. Nevím. Příště tam bude Blanka a to bude pozdě. Ale tahle slečna Monika není stážistka, to znamená, že ji ještě uvidím. Mezi námi je propast. Ona je doma ve světě lidí. A já v tom svém rozděluju úkoly a povinnosti armádě otroků. Mají mě rádi. Říkal jsem si to nedávno, že se nemusím bát, že by mě svrhli. Jenže já se stejně bojím. Do Prčic. Hrozně slizké rty měla a byla nalíčená. Musím to ještě doma promyslet.

Konečně není nic horšího než prodávat knihy na černém trhu. Kdybych nějakou napsal, měla by tam velkou cenu. Závratnou. Zvlášť její první vydání. Bylo by plné takových myšlenek, jako když jsem posledně zatahal za vlasy sestřičku Blanku. Říkám jí sestřička, protože je stejně stará jako já. To se v literatuře může. Jinak je to sociální pracovnice, stejně jako tahle Monika. Vždycky když na to pomyslím, říkám si, že jsem selhal. Měl jsem život skvěle rozběhnutý. Jako ekonom bych se nemusel vůbec starat. Sociální pracovnice by mi padaly k nohám, chtěly by děcka a já bych si jen sednul a vybíral. Musím zadat požadavek, uvědomil jsem si. Ano. Posílám Bohu hezkou prosbičku o jednu lesbičku, přibalím k té prosbě ještě žádost o tyhle nohy slečny Moniky. Mohl bych být klidně jednou dole, tam v ní jazykem nebo nosem a s rukama na ňadrech. Ale to se myslím nesluší. Musím to upravit, ještě doma rozmyslet. Už mě volají na poradu. Pořád se musím se svými poddanými o něčem radit. Je jich tam pár, na radě, ale mají tolik řečí, že si je snadno spleteš se zástupem.

Odemykám. Bože, ta mi popletla hlavu, maniakální a moc chytrá buchtička. Ani nevím, jak jsem se sem dostal. To mě i dřív vždycky pobavilo. Mohl jsem být namol opilý, a přece jsem trefil. Ale jak? To nevím. Dnes to bylo podobné. Asi jsem zamilovaný. Vařím si kafe a odpovídám na dotazy. Je jich dost, třeba kam bych jí ho nejradši strkal. To se ptá ten radní s dlouhou bradou. Měl bych ho nechat pověsit a trochu protřepat, aby se vyzvracel nebo udělal samým strachem o život. Ano to bych měl. Ale já se bojím jeho vlivu. A tak odpovídám po pravdě a on kýve hlavou s tou nestoudně dlouhou nezastřiženou bradkou. Je to tak, s Monikou bych to dělal normálně, té bych se nesnažil vládnout vestoje. Nestíháme odpanit nově příchozí. Co to je za blbost. Můj svět je bludný. Dneska se mi slečna pokoušela nastavit zrcadlo. Podržela mi ho těsně před nosem, takže to vidím. Měl bych se vysmrkat. Ano, vysmrkám se, rada se nezblázní. Počkají a víte co, podle mě vůbec žádná rada není tak drahá, jako ta, abych se vysmrkal. Myslím, že se mi to snažila sdělovat. Ona je lesbička nebo co? No, ale ani sestřička Blanka mi zrovna k nohám nepadá. Ale s tou si vždycky povídáme a hodně se nasmějeme. Když jsem jí popisoval své požadavky na Boha, říkala, jestli bych jí tam mohl něco přidat. Řekl jsem jí, že požádám, aby se uzdravil její pes. A ona byla spokojená, i když si myslím, že stejně chtěla prachy. A chlapa. Ale to bych si netroufnul, chtít pro ní tolik. Vždycky si ji představuju jako pokojskou. Sedím na stolku se zrcadlem a ona leze po kolenou s prachovkou skoro nahá. Vím, že se jí to líbí. Jen jí je líto, že teď miluju Moniku. A to prosím po jediném sezení. Tak teda vstanu, ale nejdřív vyřeším požadavky na odpanění nově příchozích. Nebo ne, budu to delegovat na radní. Do včerejšího večera jsem odpaňoval rád, křtil je semenem. V tom jsem dobrý. Křtitel křtil vodou, Ježíš ohněm, já ale vůbec nemám čas se v tomhle vrtat, řeknu na radě, že si beru dovolenou. A skočím do postele a v ní bude tahle Monika. Opravdová Monika. A Blanka s prachovkou, bude její podržtaška. Nebo půjde pryč. Nebo zůstane. Myslím si, že bychom měli odložit křty na dobu po mé dovolené, říkám státnímu zástupci pro mladistvé. A lehám si vedle Moniky a Blanka je pod postelí a šeptá mi, radí mi, co mám dělat. Dneska to bude jinak, nebudu ji křtít, ona mě pomůže mezi svoje nohy a propojíme se v prostředku. Cena mých knih na černém trhu zase stoupla, říká mi starý léčitel a já se směju a Monika se diví. Kde teď asi je? Užívá si s přítelem nebo se dívá na film o tanečnici. Je mi to líto, ale hacker už ze mě nebude a taky to byl pitomý příběh a hned ji přestal bavit, ale jak tohle můžu vědět, když to nevím? Asi se stahuju do těla. Buší mi srdce. Jsem už skoro pod pupkem. Pod poklicí. Papiňák. S Blankou to bylo jiné. S úžasem zjišťuju, že je spodní otvor příjemnější pro tělo. Fantastická buchta. Má žlutou sukni jako dnes. Nebo už ji nemá. Vlastně ji nemůže mít, leda tak vyhrnutou nad zadek. Chtěl bych dovolenou, ale sekretář pro dech mě varuje. Impulsivně se rozhoduju ho popravit. Neudělal jsem to už celé roky, ale těchhle sekretářů je poslední dobou nějak moc. Osobně ho střílím do hlavy. Byl jsi sekretář a teď jsi samý sekret! Pronáším bonmot. Radní pro vědu a kulturu si mě podezřele měří. Chtěl bys ho možná následovat, říkám si, ale teď vidím, že má Monika sukni docela nahoře a já jí to dělám dole, prostředkem k prostředku, pěkně sice zezadu, ale tak, jak se mohou rodit děti. Jsme docela v pohodě, když pak kouříme na balkóně. Otroci se trochu polekali. To není zlé. A když mě svrhnou, jako Dostojevského otce jeho vlastní nevolní mužici…? Teď mi je nevolno. Nemůžu na to pomyslet. Měl jsem tolik plánů. Kdybych byl ekonom, tak mě sociální pracovnice nezajímá, i kdyby se zbláznila. Nebo možná jen tehdy. Zlá a famózní. Smrkám. Myslím si, že to už brzy bude za mnou. Pověsím ještě jednoho úředníka, koneckonců o Vánocích jsem nechal svrhnout ze skály třicet nově příchozích a nikdo mi nic neudělal. Blanka, vtrhla do místnosti a křičí. Mám v tom zmatek. Ale jsem od semene. Nějak to asi proběhlo, kondom mám ve skříňce s kočičí hlavou. Zapomněl jsem si ho nasadit. A igelitem v oknech, celofánem, prosvítá den. Jdu na balkón. Nemají mě tu rádi, protože občas chodí sestřička na návštěvu a oni to o mě vědí. Ale dneska se usmívám. Nikdo tu není, nikdo mě neuvidí.