Po odchodu manžela zůstala Táňa úplně sama. Bylo jí z toho smutno. Její krásný útulný byt jí najednou připadal studený a prázdný. Nechtěla být sama. Neuměla být sama. Po tvářích jí stékaly slzy.
Byla poprvé sama na své narozeniny. Krásné pětadvacáté a nebylo je s kým slavit. A ona je nechtěla slavit sama.
Její manžel byl její první a velká láska. Neuměla si život bez něho představit. A ani nechtěla. Byl pro ni vším. Doufala, že se vrátí. Všechno by mu odpustila. Chtěla mu všechno odpustit a na všechno zapomenout. Proto čekala a čekala. Čekala do večera. Chlebíčky osychaly, víno zteplalo, káva vystydla… A jí z toho všeho bylo strašně smutno.
Najednou se ozval zvonek domovních dveří.
„Tak přece!“ Zvolala v duchu, štěstím bez sebe.
Utíkala ke dveřím. Cestou si ještě utřela slzy a s úsměvem otevřela dveře. Nikdo. Nikdo? Zarazila se. Nechápala. Už chtěla dveře opět zabouchnout, když si všimla, že na rohožce sedí malé kotě:
„Kde ses tu vzalo? A kdo ti zazvonil?“ Zeptala se ho.
Rozhlídla se kolem. Nikde nikdo. A tak jen mávla rukou:
„Vždyť na tom vůbec nezáleží – návštěva jako návštěva.“
Kotě, jako by rozumělo, se vydalo přímo do kuchyně. Táňa mu dala do misky obložený chlebíček natrhaný na kousky, sobě nalila šálek kávy a sedla si do křesla. Kotě na ni chvíli hledělo, pak si ale dodalo odvahy a vyskočilo ji na klín.
„Aspoň někdo chce být v mojí blízkosti,“ napadlo ji. To je dobře – nakonec přece jen nebude sama.
Slzy už neutírala, nechala je stékat po tvářích.
Když kotě pohladila, začalo spokojeně vrnět a jí to najednou připadalo, jako by děkovalo, že může tady s ní být, že je rádo, že je s ní. A ona byla v tu chvíli šťastná, že aspoň ono je tady v den jejich krásných pětadvacátých narozenin. Protože samota bolí.
„Je dobře, když se dvě osamělé duše setkají“, napadlo ji. „A vůbec nezáleží na tom, jakou mají tělesnou podobu.“
