…tyto dvě věty, které se objevují i v titulu známé knihy, pro většinu lidí nemají přílišný význam, avšak někteří z nás se v nich zcela jasně poznají – my, lidé s hraniční poruchou osobnosti (HPO).

Vztahy, láska a všechno s nimi související může být pro nás na jedné straně něco, bez čeho nedokážeme existovat, ale na druhé zdrojem nepředstavitelné bolesti, která nás dokáže dohnat až na práh života a smrti. Ne u každého s hraniční poruchou osobnosti musí být reakce takto extrémní, tak jako je každý hraničář originální a jedinečnou osobností, liší se i prožívání a chování ve vztazích k druhým a zejména k milostným partnerům.

Čím to, že je pro nás láska a soužití, něco zcela přirozeného mezi lidmi, natolik problematické, že se to stalo jedním z kritérií pro stanovení diagnózy HPO? Slečna B. Popisuje svou zkušenost takto: Nikdy jsem nedokázala být sama. Když jsem byla bez partnera, cítila jsem se strašně opuštěná i mezi lidmi a kamarády. Noci, kdy jsem nemohla jít někam do společnosti a někoho sbalit, jsem probrečela, přejídala se, pila a kouřila jednu cigaretu za druhou. Jako bych neuměla být sama se sebou. Jenže s partnerem to vlastně nebylo o moc lepší. Na začátku to bylo jako v pohádce, osudová láska, nic kromě něho neexistovalo, pokaždé byl ten muž naprosto dokonalý a skvělý, rozuměli jsme si úplně ve všem a já jsem se cítila sebejistá a milovaná, několik týdnů jsme skoro nevylezli z postele. Hodně krát jsme spolu začali hned bydlet. Ale po několika měsících se to nějak zlomilo. Chvíli mi na něm všechno vadilo, nesnášela jsem ho, každý projev lásky mě skoro dusil a měla jsem pocit, že kvůli němu nejsem sama sebou. Jenže pak se to zase otočilo, všechny ty chyby na něm jako by zase zmizely a potřebovala jsem jeho pozornost a blízkost. A když jsem ji nedostala, bylo mi strašně, cítila jsem hroznou bolest, jako bych měla v hrudi díru. Snažila jsem se ho svádět, ale pokud to nevyšlo, musela jsem si ublížit, aby ty strašné pocity přestaly. Takovýto průběh vztahů je „statisticky“ velmi typický. Nemusí to tak ale zůstat po celý život. Velmi účinně napomáhá schopnosti zvládat vztahy vhodná psychoterapie. Navíc kolem 30.-40. roku věku se často zmírní hraniční rysy a velká část lidí s HPO má vztahy stabilnější (Grambal a kol., 2017).

Někteří lidé s HPO mají potřebu být velice obětaví, a to dokonce na úkor sebe sama. Často jsem si našla partnera, který měl sám nějaké potíže. Pečovala jsem o něj, zahrnovala ho láskou, snažila se mu pomoci. Obvykle se mi také projevy lásky vracely a krmily můj (bezedný) hlad po citech. Obvykle asi po roce jsem se ale cítila naprosto vyčerpaná, zoufalá, měla jsem čím dál častější depresivní epizody. Potíže partnerů se příliš nelepšily, a pokud jsem polevila ve své péči, měla jsem silné výčitky a cítila jsem se jako zlý člověk. Navíc to někteří partneři nesli velmi nelibě, došlo na výčitky, konflikty, dokonce fyzická agrese, které jsem ale hned vytěsnila, přehlížela, bála jsem se, že by se to celé „zvrtlo“ a partner by odešel. Houpala jsem se od představy dokonalosti daného vztahu, přes obviňování sebe či partnera, po děsivou úzkost z opuštění. Až přišel jakýsi „horizont událostí“, z minuty na minutu jsem přestala k partnerovi mít jakýkoli citový vztah, najednou byl pro mě zcela cizí člověk, jako by se mi rázem celý ten rok smazal z paměti. Teprve když jsem si uvědomila, že nemohu vydávat víc emoční „energie“, než stíhám dočerpat, a také že druzí mají stejnou odpovědnost za svůj život, jako já za ten svůj, dokázala jsem najít ve vztazích zdravější rovnováhu.
Obětavost samozřejmě nebyla mým jediným problémem. Například černobílé vnímání, tzv. splitting, způsobovalo, že jsem jak sebe, tak partnera vnímala jako pohádkové postavy – dobrá královna nebo zlá čarodějnice, hrdinný rytíř nebo zlý vlk. Velkou úzkost způsobovala nejistota, kdy se kladný hrdina změní v záporáka a naopak, což mohlo nastat kdykoli a kvůli maličkosti. Pokud jsme se navíc v danou chvíli oba proměnili v opačné póly dobra a zla, dostávala jsem se do extrémních emočních stavů, cítila jsem nesnesitelnou bolest či úzkost „k zešílení“, která nešla ničím utlumit a z mého pohledu trvala nekonečně dlouho.

Vztahy minulé mohou pro člověka s HPO být spouštěčem emoční houpačky i v přítomnosti. „Hraniční“ paměť dokáže promítnout vzpomínky, jako by se odehrávaly právě teď, ovšem často zkresleně, zabarvené momentálním emočním stavem a s obludně zdůrazněnými negativními stránkami.

Měla jsem kamarádství s výhodami asi rok a půl. Bylo to s kamarádkou, kterou přitahují muži. I přes její evidentní nedosažitelnost [nebo právě kvůli ní…] mě zachvacovala silná potřeba ji získat. Začátek byl úžasný, byla jsem velice silně zamilovaná – myslela jsem jen na ni, nemohla jsem se na nic jiné soustředit. Když jsme byly spolu, užívala jsem si společné chvíle, užívala jsem si vzájemný fyzický kontakt. Byť bylo ze začátku vše v přátelské a neškodné rovině, mně ten blízký kontakt způsoboval velice příjemné pocity. Moc dobře jsem si také byla vědoma toho, že i na ni to nějak postupně bude působit, věděla jsem, že postupnými, maličkými krůčky ji chytím do své sítě… získám si její důvěru, její náklonnost, byl to takový neutuchající vnitřní pocit, vnitřní intuice, že ji mohu získat. Nikdy to z mé strany nebylo cílené na vědomé úrovni.
Chtěla jsem jen někoho, s kým si budu blízká, kdo mě bude mít rád, koho bych mohla opečovávat a starat se o něj. Chtěla jsem toho dosáhnout a moje podvědomí si našlo cestu – je to určitý soubor rozhodnutí či činností, který mi vysílá automaticky do mého vědomí, ani mě v první chvíli nenapadne pochybovat… bylo to tak opravdové, upřímné, silné a plné lásky. Když nad tím přemýšlím zpětně, nejspíš to byla „manipulace“ od samého začátku, což jsem si samozřejmě přiznat nechtěla. Je těžké si to přiznat, sebereflexe je náročná disciplína. Byla jsem o sobě přesvědčená, jak jsem milá, hodná, obětavá a pozorná, jak chci, aby se kamarádka cítila v bezpečí, aby cítila, že ji někdo má rád, mělo to pro mě vyšší smysl, naučit ji přijímat dobré pocity.
Ve skutečnosti mě k tomu vedl můj vlastní a ze své přirozené podstaty sobecký pud – touha po pocitu bezpečí a jistoty, pocitu sounáležitosti, přátelství a lásky. Jinými slovy jsem si hledala způsob naplnění pyramidy potřeb, kterou vymyslel pan Maslow [Maslowova pyramida potřeb]. Všichni, ze své podstaty, potřebujeme tuto pyramidu naplnit. Na spodní příčce jsou potřeby fyziologické – dýchání, potřeba vody, spánku, jídla. Tyto potřeby si většinou zvládneme ve vyšším věku naplňovat sami, v případě lidí s hraniční poruchou osobnosti občas pokulhává i to. Další stupeň je potřeba bezpečí a jistoty, třetí je potřeba lásky, přijetí a sounáležitosti, čtvrtá pocit úcty a uznání. Pátý stupeň, ten úplně na vrchu, je potřeba seberealizace. Podle amerického psychologa Maslowa, nelze naplňovat vyšší potřeby bez toho, aniž by byly uspokojené ty spodní. Nelze se věnovat seberealizaci, když nemáme dostatečný pocit bezpečí či nemáme dostatek jiných pocitů. S tím já jsem začínala, to jsem ve vztahu hledala… nebylo to s cílem někomu ublížit či záměrně manipulovat, bylo to s cílem nasytit potřebu a moci se posunout v životě dál (Maslow, 2014).
Hraničář je ale člověk složitý a jednoduché (či jednoduše) věci nepraktikuje, nebo spíše, ze začátku to neumí. Umíme někoho úžasně, nepřekonatelně milovat, dáváme mu vše, co můžeme, ale stejně, jako tyto emoce stoupají do závratných výšin, někde na opačné straně se dělá díra, díra, která klesá do nepředstavitelné hloubky a jednou za čas do ní, aniž bychom tušili, že se okolo ní ochomýtáme, spadneme.
Po čase jsem začala cítit zmatek, přestala jsem v daný vztah důvěřovat, začala jsem pochybovat. Začaly hádky, vypjaté situace, začaly mi vadit maličkosti, které se kupily. Následovalo odcizování, neměla jsem ráda projevy náklonnosti, pochvaly, velice razantně jsem je začala odmítat. Až to najednou došlo do bodu, kdy to vyšumělo. Láska, náklonnost, to vše se ztratilo. Přestala jsem mít chuť se s tím člověkem vídat, bavit se, psát si. Najednou pro mě zmizel. Uvědomila jsem si, jak mě náš kontakt vyčerpává, jak mi toho tolik bere a málo dává.
Paradoxně to je jedno z největších a nejlepších uvědomění. Uvědomit si, že vztah mi nic nedává a jen mi bere, smířit se s tím – to je způsob, jak jít dál. Pokud mám dostatečné množství sebereflexe, nebo alespoň snahy o ni, a snažím se zlepšovat, rozebírat svá životní rozhodnutí, postoje, myšlenky a pocity, mám šanci, že to jednou vyjde, že já z toho jednou vyjdu. Je to ale neskutečně psychicky náročné a vyčerpávající. Nicméně, díky osobnímu rozvoji mám šanci dostat se ze začarovaného kruhu svého jednání a vnímání.
Je možné, že do té díry spadneme 5x, 10x, 50x,… Mimo to, neexistují jen vztahové díry, máme i spoustu jiných – osobnostních děr – do kterých pravidelně padáme a zase z nich vylézáme a snažíme se na sobě pracovat. Ale když nepolevíme a budeme se nad sebou zamýšlet, jednou si všimneme, že ta či ona díra se začíná tvořit, vidíme její zrození, jindy zase uvidíme, že se zrovna daná díra nějakou událostí rozšířila či prohloubila. A jednou se stane, že tu díru v jejím počátku zrodu zasypeme, přeskočíme nebo překročíme… půjdeme svobodně dál…

My hraničáři postrádáme pevnou půdu pod nohama v podobě vlastního stabilního obrazu sebe sama, což by se dalo shrnout větou Nevím, kdo jsem. Stabilní oporu jsem vždy hledala v partnerově osobnosti a stávala se na něm závislou, tedy ve smyslu On je, tedy jsem. Pro schopnost mít životaschopný a netoxický vztah jsem musela změnit vzorce svého myšlení a chování, tedy vlastně vypnout problematického autopilota, odpojit tlačítka Sebedestrukce a začít opravovat program. Tento proces je však ještě náročnější, než se může zdát: „Změna představuje pro hraničáře obrovské úsilí, mnohem obtížněji zvládnutelné než pro ostatní, vzhledem k ojedinělé povaze této poruchy. Štěpení a chybějící stálost objektů společně představují hrozivou bariéru bránící důvěře v sebe sama i v druhé a vytváření příjemných vztahů. … Aby mohl hraničář uvést změny do pohybu, musí se vymanit z bezvýchodné patové situace. Aby přijal sám sebe a druhé, musí se naučit důvěřovat, jenže důvěřovat druhým ve skutečnosti znamená důvěřovat sám sobě, tedy svému vlastnímu vnímání druhých. Musí se také naučit přijmout jejich stálost a spolehlivost – což je docela velký úkol pro někoho, kdo si stejně jako malé dítě myslí, že ostatní zmizí, když odejdou z pokoje.“ (Kreisman, 2017, Portál) K pokroku mi pomohla nejen psychoterapie, ale také trénink efektivní respektující komunikace.

Autoři: Peťula Schönacková a S. Jelínková

Najdete nás na:
Nejsempsychopat.weebly.com
www.facebook.com/nejsempsychopat/