Jsem. Mysl se stáhla. Na nevolničině tváři se zračí petrolejové skvrnky. Všechno je léčivé, kouřové odstíny i červené terče, coby návnady libida. Jsem tady, tedy už pořádně vzrušený. Myslím, tedy nacházím pod nánosem vyřčeného a zaslechnutého natlakované štěrbiny do rezervoárů hlubší i vyšší, dokonale kalibrované, perverzní stínohry duše.
Už ne. Nemám slov. Už prosím přestaň, živote, tepat a spalovat. Ať žhnou pochodně v cizích rukou. Ne v té mé. Zapálené pergameny, prameny v plamenech… ale až kameny vystydnou a ticho se znovu rozevře nad krajinou, bude tma a všude vypučí a rozevřou se duté trny. Otevřu zavírací nůž a zavřu vše vlídné, měkké a pomíjivé v sobě. Na obřím svitku s krasopisně vyhotoveným Uměním války se pomiluju s pološílenou Číňankou, kterou si s bratry v Kristu předáváme jak horký pytel brambor. Budu si hovět v podobě velmože z nějaké nikdy neexistující, fiktivní říše. Na rudých tvářích popelavé Číňanky vyznačím krátkým necudným poklepáním místa pro vyhloubení životodárných studen. Bílé tůně marnosti, její hruď, mamon pro neznabohy, a setkání ve větru, který rozsévá oheň a zkázu.
Tehdy to bude společenství jiných, které bude do života po životě, do virtuálních vírů a atmosferických přeháněk, tesat své svůdně sarkastické poznámky na okraj. A já schovaný úplně uprostřed budu přes bolest volat a křičet: ke mně vstříc, k pitvorným mágům reklamy zády. Ke mně rty a očima, zády ke světu směny. Každé myslitelné směny, nejen té ranní. Ke mně s radostí a úsměvem, k jiným nicotou. Ke mně vším, protože se topím. Ke mně se otoč, a buď vlídná, protože už vidím vylézat hady z děr a moc jim to ještě rozespalým sluší.
Z nosánků dokonale opojných žen vylétají mračna much. Světlonošovy octomilky, neposedné světlušky, co si rády přihnou. Obtáhneš jim stehna mucholapkou a snažíš se z nich vysát tu trochu života, co do nich zaselo víno, láska a stín Venušina poprsí z časů bez konfekčních velikostí, které by se udávaly číslem. Brzdíš své prsty v rozletu, tepe ti ve spáncích a uši se prozrazují pískotem. To nemůže být pravda, myslíš si, když ti šeptají slova a věty o prvním opravdovém orgasmu. Nikdy neuvěříš v moc svých černočerných praktik.
Tolik mužů, tolik žen, a ty se na to musíš zpovzdálí dívat. Až sem tě dovedla tvoje štítivost. Nic nezkoušíš a kazíš toho ještě méně. Jsi tak vysoko a tak strašně hluboko sám, že to přestává dávat smysl. Otvíráš knihu s moudrostí Cesty a rozhodneš se sbalit si první ženu, které taková hra nebude proti mysli. Konečně sis přiznal svou bolest a přizval sis ji na pomoc, a už se jí musíš zase vzdávat. Doufat v lepší časy. Možná právě dnes vyrazíš osidlovat pohraničí.
Kristus má plné rány pravých masitých much. Ty si je taky užiješ. Usneš-li, neprobudíš to ve mně. Ale když to ve mně probudíš, už neusneš. To je zákon pouště. Tak se to má.
Proto si tak vážím našeho zásvětního svazku, i když ho neustále nutkavě testuju a zkouším. Rozervané sedmikrásky určily už osmkrát za sebou, že mě máš ráda. Co můžu teda ještě chtít? Podeváté rvát okvětní plátky by byl jasný hazard, vrhám se tedy na tebe a snažím se vášnivě servat z tvého poprsí aspoň tu arabskou košili. Vše, co dnes strhnu a vše, čím se strhám, budu pak muset ve chvílích smutku pracně uvádět do původního stavu.
Jenže co je to původní stav? Dvakrát vždycky měř a řeka nebude nikdy stejná, každý stav, do kterého vstoupíš, včetně kavalírského stavu, bude už z definice navždy docela jiný. Jako těhotenství, klíčivé prokletí! Hrdina stižený na prahu let mladickou nerozvážností nahlíží do ordinace a čeká, až bude jeho náhodné partnerce podán prášek po souloži.
Tak prý si to rozmyslela. Vrací se k němu plná odhodlání si to nechat. A to nikoliv jen pro sebe, ale i pro něj, pro jejich nové zítřky. Spolu v životě… a ve třech to bude veselejší. Kdo jste na řadě? Ptá se sestra a ukazuje na mě. Chce se mi říct, že jsem jen doprovod, ale jakási neviditelná gravitace mě táhne dovnitř. Stěžuju si na nevolnost. Prý to bude z nevyspání, ale posílají mě na vyšetření, aby vyloučili nějakou směšnou a neblahou raritní událost. Žena mě čeká v čekárně, je trpělivá a povzbudivě se usmívá. Tak takhle to je, říkám si, a v rychlosti přehodnocuju vše, co jsem si kdy myslel nebo předsevzal.
Tělo zas jiné nevolnice a moje sebejisté pohyby. Ona si mě od tebe jen na chvilku vypůjčí, říkám své nestálé stálé partnerce, se kterou jsem spjatý! Snad 14 dní na chatě, závěsné houpací sítě, mandarínské sršně na dně lepkavých limonád, večer soulož a ráno pro změnu sex bez koitu. Až přijedu, najdu kufry za dveřmi, modrý nový a oprýskaný červený na hromadě se sešity a knihami. Shodím z ramen krosnu s věcmi na vyprání, vezmu modrý kufr a pojedu dál, kam je to potřeba.
Placené i neplacené společnice, cikánky i blonďaté sekretářky neznámých šéfů, měly ke mně vždycky blíž než ty, má zákonná nejbližší a nejvěrnější, zrcadlová bytost. Posedlost, kterou jsi nepochopila, se ti v rukách změnila ve svou usedlou, usedavou sestru, všechno ve mně ti bylo dobré buď moc, nebo málo. To není obvinění, protože nic z toho není nevratné a nebyla by to ani tvoje vina. Až se za pár týdnů vrátím, najdu krosnu za dveřmi, nechám tam kufr, a jednou, až mi to nebude dvakrát proti mysli, třikrát na tebe zaklepu. Ty mi čtyřikrát otevřeš a budeme se zase nevypočitatelně milovat.
